O lékařském protestu Děkujeme, odcházíme už bylo popsáno několik stránek. Každý, kdo se cítil být kompetentní k tomu, aby ohodnotil motivy lékařů i jak celá akce dopadla, už řekl, co měl na srdci. Snad skutečnost, že internetová média dovolují každému, kdo má jen trochu odvahy, založit si vlastní „blog“ a napsat cokoli, co má na jazyku, nedegradovala závažnost lékařské nespokojenosti. Ostatně četnost reakcí i komentářů je snad dostatečným důkazem, že lidé si uvědomovali důležitost problému.

Snad nikdy se nestalo, aby byl kdokoli z nás lhostejný k „vydírání“, nebo ano? V současnosti už není důležité, jestli se opravdu o vydírání jednalo a zda stát náhodou není tím, kdo zde „vydírá“, jak si trefně dovolili vracet zástupci lékařských odborů pomyslný míček v tenisovém zápase se slovy pana prezidenta. Troufám si tvrdit, že valná většina společnosti chápe lékařský protest jako výhru lékařů nad slabou vládou. Ministr byl nucen ustoupit nátlaku odborářů, kteří nechtěli nic jiného než spravedlnost. Spravedlností se podle nich rozumí odpovídající ohodnocení odvislé od odpovědnosti spojené s jejich povoláním, nehledě na časovou náročnost tohoto zaměstnání.

Ačkoli ze začátku formulovali lékaři své požadavky zeširoka a snažili se poukázat zejména na nejrůznější problémy nereformovaného zdravotnictví, v konečném důsledku se jejich ústředním požadavkem, nebo aspoň tím, co bylo jako nejzávažnější nárok prezentováno, stalo finanční ohodnocení. Další požadavky jako „zcela destruovaný systém vzdělávání“ či skutečnost, že politické strany vedou o zdravotnictví „ideologickou válku“ a nehledají shodu na důležitých otázkách napříč různorodým politickým spektrem, „podivné hospodaření v nemocnicích“ a také problém „dlouhodobě podfinancovaného“ českého zdravotnictví jako celku, se vůbec nedostaly do zorného pole veřejnosti.

Příčinou toho, že se veřejnost dozvěděla jen o tom, že lékařům vadí jejich nízké finanční hodnocení, byla nejspíše marketingově dobře zvládnutá a profesionálně organizovaná mediální kampaň. Neustále bylo zdůrazňováno, že ústřední heslo lékařského protestu a celý mediální kolotoč kolem akce Děkujeme, odcházíme nebyl vymyšlený samotnými lékaři, ale lidmi, kteří umějí vybrat a prezentovat informace, na něž bude veřejné mínění slyšet. Možná právě proto se tak závažná témata, o které, musíme všichni doufat, šlo lékařům stejně jako o jejich platy, vůbec nedostala na hlavní stránky českých deníků. Populismus, snaha zaujmout a získat přízeň bezejmenného davu, se stal hlavní technikou sdělování informací.

Samozřejmě se můžeme bavit o tom, zda měli lékaři jinou šanci, jak vstoupit do světa mediální scény. Pravděpodobně bychom jen těžko hledali někoho, kdo by byl ochoten veřejnosti předložit složitě uchopitelná témata zařazená mezi třináct důvodů „lékařského exodu“. Nízké platové ohodnocení je ostatně to, na co si může velká většina pacientů stěžovat stejně jako lékaři, a proto by tomu měl rozumět každý. Spousta obyvatel této země určitě nemusí chápat svůj plat jako dostačující vzhledem k práci, kterou vykonává, a populismus zde tedy může najít živnou půdu. A právě tento způsob komunikace s veřejností se může stát motivem toho, proč lze chápat lékařský protest jako neúspěšný.

Veřejnost totiž nejspíše zapomněla na to, že lékaři se na výkon svého povolání připravují dlouhou dobu obtížným a náročným studiem, během své práce se i nadále odborně vzdělávají a jejich práce je vysoce kvalifikovaná. Nechci se zde vůbec zabývat abstraktní otázkou hodnoty lidského zdraví či odpovědnosti za lidský život, jež si lékaři přisvojili a založili na jejím zjednodušeném řešení své provokativní a provokující heslo „Náš exodus, váš exitus“. Lékaři však zapomněli veřejnosti dost důrazně a srozumitelně sdělit, jak je jejich práce složitá a obtížná a proč kvůli ní stráví dlouhá léta studiem, které nekončí jen vysokoškolským diplomem, ale pokračuje neustálým sebevzděláváním a troufám si tvrdit, že tato skutečnost byla příčinou neúspěchu lékařského protestu. Slova o odpovědnosti a nezaslouženém hodnocení ke změně pohledu na lékařské povolání totiž vůbec přispět nemohla.

Populismus se vrátí lékařům zase jen v podobě populismu. Veřejnost se stane v tuto chvíli daleko citlivější ke zprávám o jednotlivých profesních selháních lékařů a bude jim vyčítat právě ony „vysoké“ platy. Nikdo už nebude myslet na to, že lékař je mimo jiné chybujícím člověkem. Dalším důsledkem lékařské rétoriky je skutečnost, že o podobném způsobu nátlaku uvažují i policisté, jejichž kvalifikace se s odborností lékaře nedá vůbec srovnávat. Přesto policisté uvažují o použití stejně nebezpečné metody, jíž se odvážili lékaři. Lékaři jsou pak v očích veřejnosti degradujícím způsobem zařazováni do jednolité skupiny „státní zaměstnanci“, která se na hospodářském růstu nepodílí, i když si z něho zásluhy odkrajuje.

Závažné problémy se tak staly obětí populismu a zapadly někam, odkud je budou protestující později, až nastane potřeba je opravdu sdělit, jen těžko vytahovat. Lékaři se pro nás stali těmi, kdo stejně jako policisté chtějí vyšší platy, tj. takové, které si opravdu zaslouží. Otřepané heslo „Každému podle jeho zásluh“ dále zjednodušuje uvažování o závažných otázkách a možná ukáže čas, že tento způsob uvažování se lékařům nevyplatil.

Z pragmatického hlediska samozřejmě nebylo vzhledem k hospodářské situaci naší země načasování lékařského protestu ideální. Na druhé straně problémy, které chtěli lékaři řešit nebo na ně aspoň upozornit, trápí naše zdravotnictví dlouhou dobu. S řešením dlouhodobých problémů není nikdy dobré otálet. Skutečnost, že lékaři apelovali na to, že si daleko vyšší platy „zaslouží“, však vedla k tomu, že lékařský protest proměnila v povrchní klišé. Na potřebnost svého povolání může totiž apelovat skoro každý zaměstnanec bez ohledu na vzdělání, zkušenosti či kvalifikaci.

Krize ve zdravotnictví tak v očích veřejnosti skončila navýšením platu lékařů jen pomocí onoho „vydírání“. Díky tomu se o zviditelnění své funkce ve společnosti mohou snažit i další povolání, která také „nutně potřebujeme“. Lékaři se nám možná snažili sdělit, v čem je jejich povolání náročnější, kvalifikovanější či těžší, výsledkem jejich rétoriky bylo však jen a pouze to, že pro nás zůstali běžnými „státními zaměstnanci“, bez kterých chod státu opravdu není možný. A víme všichni, jak je to se státními zaměstnanci a jejich podílem na růstu ekonomiky, který se v současnosti stává argumentem jakéhokoli politického rozhodnutí.