Mám po dvou týdnech nočních, a tak mám přehozený den a noc. Je půl druhé ráno a já koukám do zahrady. Měsíc je skoro v úplňku a jarní kvetoucí zahradu osvětluje svým studeným světlem. Miluji tento pohled a tento čas.

Ve středu, když se v jedenáct večer blížilo k Ruzyni mé letadlo, rozpoutaly živly nad letištěm peklo. Vítr se opíral o náš sklad a já měl dojem, že tam stojí nahozené letadlo. Meluzína to byla opravdu úžasná. Nezbylo než si obléct nepromokavé oblečení a vyrazit do terénu. Jak jsem otevřel vrata, voda se vehnala do skladu a umyla nám podlahu. Než se vrata zase zavřela, byla voda až do půlky. Když jsem obešel letadlo, vypadal jsem jako Mrakomor z pohádky, voda ze mě jen crčela. Na pana Brzobohatého tu vodu museli lít, tady by to měli zadarmo. Na druhou stranu nejsem zdaleka tak urostlý a sošný. Vylezl jsem po schodech do kokpitu a modlil jsem se, aby bylo letadlo v pořádku. Bylo to hodné letadlo a nic mu nebylo. Kapitán na mě koukal, jak ze mě teče voda, a povídal: „Akorát jsem uvařil vodu, dáte si kafe?“ „Dám, a rád!“ Druhý pilot mi kafe osladil a já jsem si hřál ruce o kelímek.

Mezitím kapitán vytáhl roli s papírovými ručníky, abych si mohl utřít obličej. „Máte to zapotřebí, lítat po letišti v takovém počasí?“ „Ale když já ta letadla miluji!“ „Taky dobrý magor!“ Když je taková přátelská atmosféra na palubě, hned člověk pookřeje. Dopil jsem kafe, poděkoval a vypadl jsem ven do té sloty. Vítr se trochu utišil, ale pršelo stále vydatně. Když jsem při vytlačování šel se sluchátky na uších vedle letadla, kapitán slíbil, že příště fakt přivezou lepší počasí, a ještě se mi omluvil. „To není přeci vaše vina a už prší docela málo.“ Vidina tepla, sucha a postele mě hnala domů. Když jsem se v posteli obracel a nemohl jsem usnout, vzpomněl jsem si na dětství a na to, jak o patro výš nám děda večer vyprávěl své příběhy.

My leželi na jídelním stole, ségra, Jarda, Šubáno a já, a napjatě jsem poslouchali. Děda nám loupal jablka, v krbu praskalo dříví a na teplovodu tiše cinkaly plechy, které ho zakrývaly. Dědou přebásněné wallaceovky byly tak napínavé, že když někdo z nás musel na záchod, muselo se mu rozsvítit, aby se nebál. Děda byl přerušen, aby dotyčný o nic nepřišel. Máma s babičkou seděly mlčky v arkýři a koukaly do setmělé zahrady, nebo nám namazaly naši oblíbenou svačinu - chleba se sádlem a s cibulí. „Už mohu pokračovat? Kde jsme to skončili?“ „Jak jsi se prodíral lesem na ten strašný kopec!“ „Jo kopec, jasně...“ a děda pokračoval. Když máma dostala ten hloupý nápad, že bychom měli jít spát, strašně jsme protestovali, protože to bylo většinou v tom nejnapínavějším. „Plavte do pelechů, bando, zítra je také den!“ ukončil děda vyprávění. Jarda šel se Šubánem domů, měli společnou cestu naší zahradou a Jarda, protože byl nejstarší a nebál se, Šubána doprovodil až na roh Podlipek k trafačce.

„Ségra, jak myslíš, že to dopadne?“ Ségra plácla nějakou totální pitomost (to jí zůstalo dodnes) a řekla, ať ji nechám spát, že má zítra písemku z matyky. Já jsem stál u okna a koukal ven. Když byla taková noc, jako je dneska, usnul jsem kolikrát na parapetu u okna. Ségra po mě hodila polštář - nespala, protože se bála, a nechtěla, abych já spal, protože ona se přeci bojí.

Špatné bylo, když děda musel rýsovat a počítat a neměl na nás čas. My stáli v jídelně s připravenými polštáři, na kterých jsme na stole leželi, a děda přišel a smutně nám oznámil, že dnes z jeho „pohádek“ nic nebude. Naštěstí to nebylo příliš často.

Snažil jsem se pokračovat v dědově tradici a Honzovi jsem také vyprávěl příhody. Žádná televize, ta byla vypnutá. Honza seděl vedle mne, já měl nalité víno, stejně jako děda. Honza zvolil téma a já se řítil s truckem po Route 66 a honili nás padouši a nakonec mě Honza zachránil. Jednou, už ve škole, se ho spolužáci ptali, jestli cosi viděl v televizi, a Honza jim řekl: „Já nemám televizi, já mám tátu!“ Samozřejmě to nebyla pravda, televizi jsme měli, ale vypnutou.

Koukám do měsícem prosvětlené zahrady a myslím si, že jestli se děda s mámou koukají z nebe, a oni se jistě koukají, tak musí vidět, jak jsem tady šťastný!