Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 406
S panem hoteliérem jsem naložil sedm kilo křídel na večerní grilování. Normálně je to úžasná legrace, když spolu vaříme. Ale dnes pan hoteliér musí ještě jet autem, a tak jsme neměli ten správný švih při výrobě sosu, do kterého křídla nakládáme. Ale i tak jsme se snažili, seč nám síly stačily. Výsledek jistě bude skvělý! Smícháním piva, vína, česneku, sojovky, chilli a bazalky, medu a soli vznikne blivajz, v kterém necháme křídla macerovat až do večera. Pan hoteliér nemohl, ale já jsem si dal několik fernetů, abych povzbudil chuťové buňky (kvuoli esenciam).
Odpoledne určitě půjdeme do stěny! Tedy, to jsem si původně myslel. Jenže se udělalo počasí takového druhu, že sníh létal vodorovně. Dnešní lyžování asi vzdám! Syn Honza si šel zakouřit před resort, a tak jsem šel s ním. A jelikož jsem už měl boty, tak jsem došel až ke Sněhové vločce. Při síle větru 80 km/h je bar pod širým nebem opravdu jen pro přátele bezdechého vzrušení. Chytat kelímky, lahve a skleničky, to ještě jde, ale když se nářezová mísa rozhodne odletět dolů do Rokytnice, ta se špatně chytá! Pár koleček klobásy, sýr a okurku Sněhová vločka ještě chytla.
Hanč a Vrbata vypustili duše s výkřikem „Němci nesmí zvítězit!“ v podobném počasí nedaleko Labské boudy a my jsme takhle riskovali v Aspenu. Sedět ve vichru a vánici v baru pod širým nebem, to chce duši sportovce!
Včera jsme koukali na jakousi školu, která jezdí také na černé sjezdovce. Uchvátila nás snaha dětiček povraždit se za pomoci selfíček. Jedna slečna, jak dojela vlekem, vystoupila a hned vyndala telefon a vyrobila selfie. Že přes ni můžou spadnout další lyžaři, ji absolutně nezajímalo. Vrcholem bylo, když jela dolů svahem a za jízdy si dělala selfie. Nakonec se srazila s další podobně nedostatečně duševně vyvinutou holčinou, která si také dělala za jízdy selfie. Neuvěřitelné! Pedagogicky to vyřešil vlekař, který jim pohrozil lopatou a hnal je ze sjezdovky. „Už jsem tady viděl lecos, ale takové debily vidím prvně! A to ten telefon stojí nejmíň deset tisíc! Kdyby jim raději rodiče nařezali prdel, než aby do nich cpali peníze!“ „Víte, nejhorší je, že když to řeknete těm učitelkám, ať si je zkrotí, tak vám ještě vynadají!“ „Ta kozatá s pysky jako kačer Donald, ta je blbá jak auto plný bláta!“ ohodnotil učitelku znalecky vlekař.
„Mluv jazykem kmene, s kterým hovoříš!“ Na tuto prostopravdu jsem si vzpomněl, když jsem dojel vlekem a na konci seděli puberťáci na prknech a fotili se. Seděli na tom nejblbějším místě a já je musel objet. Petr jim řekl, jestli by se nechtěli přemístit jinam. Koukali jak trubky a nehnuli se. Podle výše zmíněného pokynu jsem řekl: „Nechcete jít do prdele?“ To pochopili!
Když jsme ukončili kurz přežití, složili jsme bar a odešli do tepla. „Proboha, kde jste byli? Petře, ty jsi blbej jako ten Čech! Když von musí bejt venku, tak ty taky?“ „Ty jsi ještě nikdy neslyšela o kurzu přežití?“ „Jak říkám, jako ten Čech!“ Ale nás tam sedělo asi deset... Otřepali jsme ze sebe sníh a převlékli jsme se do suchého. Výhra v tombole v podobě tlačenky šla na stůl. Byla skvělá, a tak jsme se nacpali. Když večer kolem jedenácté byla hotová křídla, každý vzdychal, že už nemůže. Kam se poděla, když nikdo nemohl, a já jsem zachránil poslední pět pro paní hoteliérovou, to ví pánbůh.
Protože jsme kulturní lidé, kromě plesu na téma Léta šedesátá jsme měli ještě house koncert, který obstaral Michal Skořepa. Ani jsem nedutal a potlačil jsem veškeré kony tělesné, tak pěkná muzika to byla! Když dohrál, řekl jsem Honzovi, že jsem ho to dobře naučil. Synek vytřeštil oči, a mám za to, že dospěl ke stejnému názoru jako Jana (viz výše). Je to skutečně skvělý muzikant a zpěvák. Hudbě, kterou normálně dělá, nerozumím, ale to, co zpíval s kytarou, se mi moc líbilo.
Všechno jednou končí, a tak jsme se rozloučili s panem hoteliérem a s paní hoteliérovou a vydali jsme se dolů do údolí. V Praze je jaro, ale na horách má sněžit. Bláznivé počasí! A tak zase až za rok! Týden v Resortu Jednota Františkov uteče neuvěřitelně rychle!