Vrátil jsem se včera z chalupy. Tedy nikoliv z mé chalupy, nemám naštěstí takovou věc. Vrátil jsem se z chalupy, která patří mamince mé družky. Chalupa je v Českém ráji. Tady mě napadá první otázka, proč se této části naší země tak říká? Kdyby se to jmenovalo Ráj českých cyklistů nebo tak nějak, bylo by to výstižné. Opěšalým tam jde doslova o život, zejména na stezkách, kam je vjezd šíleným cyklistům zapovězen. Jsou to většinou cesty zaříznuté mezi skalami, kde není kam uhnout. Chtít se projít ve víkendové dny kolem hradu Kost a nebýt pojištěný na život je holý hazard. Když na vás neřvou zepředu, tak do vás vletí zezadu. Když se zvedáte ze země, tak v lepším případě ještě zaslechnete „Sorry, vole!“ a cyklista ve vesele pomalovaném oblečku, kopii závodního dresu kohosi, zmizí za nejbližší skálou. Úžasný ráj! A když dostanete hlad nebo žízeň, nemáte šanci, protože v tomto „ráji“ se nenajíte. V Sobotce, městě Šrámkově, nehledejte restauraci, kde byste se mohli najíst. Jediný podnik, kde se v tomto městě vaří, je restaurace Na staré poště a tento „výkvět české gastronomie“ zásadně nedoporučuji. Tam by se snad mohlo líbit jedině členům Spolku přátel bezdechého vzrušení. Další restaurací na náměstí je U Járy Pospíšila, kterou snadno najde i slepý, protože záchody smrdí do půlky náměstí! Nevím, proč se to jmenuje restaurace, když tam nemají nic k jídlu. Chudák Jára Pospíšil! Pak je ještě restaurace Na Syrovandě a tam dostane člověk spíš facku než jídlo, po dvacetiminutovém čekání v prázdné hospodě jsme to vzdali.

Přímo proti hradu Kost je hotel Helikar, před kterým varují i na internetu. V tomto hotelu byli v Evropské unii ještě před tím, než tam byla naše republika! Přišli jsme tam na oběd ve 12:15 a číšnice nám řekla, že hotovky už nemají, protože se podle norem EU nesmí jídlo ohřívat (bylo to asi půl roku před naším vstupem!). Předložila nám obsáhlý jídelní lístek. I vybrali jsme si a když jsme si chtěli objednat, řekla nám, že to je moc složité jídlo, že na to kuchař nemá čas! Dlužno podotknout, že restaurace byla v tu dobu poloprázdná. „A co tedy máte?“ „Řízek!“ „A proč ta šaškárna s jídelním lístkem?“ Na to si odfoukla jako lokomotiva a zmizela v kuchyni. Zapřísáhl jsem se, že do této restaurace už nikdy nevkročím. Nedávno jsem na internetu viděl, že hotel je na prodej. A to je přímo proti hradu Kost! Celé léto obleženého občanstvem chtivým jídla a pití. Tady leží peníze na zemi! Jak říká můj soused Robik, který v Sobotce vyrůstal: „V tom kraji je nějaká darebná voda nebo co, když je tam taková koncentrace blbců!“ Inu, Český ráj! Jednu výjimku jsem tam našel, a to v obci Vyskeř. Tam byla naopak restaurace jak z jiného (normálního) světa, skvělé jídlo a ochotný personál!

Vítejte v Sobotce, městě to Šrámkově!

V šedesátých začal boom chalup. Mohli jsme nejdál na Balaton nebo do NDR k Baltu, k moři, které mělo v parném létě celých šestnáct stupňů. A tak si lidé začali budovat svá hnízda po českém venkově. Venkované se rádi zbavovali chalup po rodičích, protože si, jak se říkalo, postavili. Náš venkov opanovaly jakési kopie městských vil a staré krásné domky a statky začaly padat. A tak je vlastně tehdy zachránili lidé z měst, kteří takhle vlastně emigrovali ze svých panelákových kotců do chalup. Byla to „vnitřní emigrace“. Tak přišla také k chalupě rodina Zuzany. Maminka lékařka a tatínek inženýr se vyžívali v budování a přestavování chalupy. Tatínek Zuzaně zemřel, když jí bylo dvanáct, a budování se zpomalilo. Dnes tam téměř nikdo nejezdí.

Nevím, jestli český fenomén chalupářství stále přetrvává. Ze začátku jsem na Zuzaninu chalupu jezdil. To bylo, když jsem přišel o chatu v jižních Čechách a bydlel jsem ještě v činžáku. Jenomže to znamenalo celý víkend pracovat, protože v rozpadajícím se stavení bylo stále co opravovat. A k tomu jsem měl stále za zadkem maminku. Řekl jsem si: je to už stará dáma, udělám dobrý skutek, vezmu ji tam. Chalupu má ráda, ale už je to o strach, aby tam byla sama. Nakoupili jsme zásoby a vyrazili. Ten víkend silně připomínal galeje, ba co dím, galeje byly proti tomu rekreace ROH! „Hele Honzo, prosím tě, když už jsi tady, mohl bys ještě …. A potom ještě…. No jasně, odpočiň si, ale mohl bys:……“ A tak to šlo celý víkend. Jel jsem domů utahaný jako kůň, a to jsem si vzal s sebou počítač, že něco napíšu! Tuto chybu jsem z dobré vůle a pod slibem, že se to nebude opakovat, udělal celkem třikrát. Začal jsem chápat Martina, svého švagra, který odmítal na chalupu jezdit a když, tak jedině se mnou a bez maminky. Na rozdíl od chaty, kterou jsem měl uklizenou a připravenou k odjezdu během půl hodiny, je chalupa velká a jenom uklidit zabere celé dopoledne!

Pohled od chalupy na hrad Kost večer před lijákem

Nejsem žádným kutilem a domácí práce mne nebaví. Když je zapotřebí něco udělat, tak to udělám, ale vymýšlet si sám, co udělám, to je nad mé duševní síly. Když jsem na této chalupě, tak posekám trávu, pokácím soušky nebo pořežu dřevo, to mě celkem baví, ale to mohu dělat doma také a nemusím nikam jezdit a rozhodně mně nikdo nestojí za zadkem a neříká, co by bylo ještě zapotřebí. Zuzana vymyslela pro spojení „je třeba“ nový český výraz „jetřebismy“. Ségra to předloni na podzim na mně zkusila, přišla, opřela u mých dveří o zeď hrábě a rezolutně pravila: „Zuzano, řekni bráchovi, ať to tady kouká shrabat!“ Zuzana mě to vyřídila, ale já nevím, proč mám hrabat něco, s čím si příroda sama poradí. Není u mě tolik listí, že by pod tím trávník shnil, naopak, díky postavení našeho domu, se před mými okny, když je vítr, dělá vír a listí odvane. Jak říkám, matka příroda je moudrá a netřeba se jí míchat do řemesla. Naopak tam, kde to bráchanec a ségra pečlivě shrabali, tam byla na jaře travní plíseň, jenom u mě žádná nebyla!

Chápu lidi, kteří si po práci v kanceláři jedou na chalupu odpočinout fyzickou prací. Já se v práci nalítám dost, a tak když mám volno, rád se rýpu v mých letadýlkách nebo v autech. Jedinou zahradnickou práci, kterou mám kromě sekání trávy doma povolenou, je starat se o vistarii. Je to popínavá rostlina, která roste jako z vody. Udělali jsme jí na domě z ocelových lanek takovou šibenici a já se starám, aby rostla tak, jak má, a stříhám ji. Kupodivu, tato rostlina vydržela všechny mé „odborné“ zásahy a má se čile k světu.

Když jsem jezdil za komunistů do Veselí na milovanou chatu, vždy jsem tam posekal trávu a nařezal nějaké dřevo a to bylo tak všechno. Měl jsem souseda, ajzboňáka, který dělal asi tak dvě hodiny denně, takže byl z práce celkem čerstvý a na chatě neustále něco „zlepšoval“. Čím víc to zlepšoval, tím hůř to vypadalo. Chatu, původně hezkou, neustále přestavoval, až ji dokonale zmršil. Ten jednou přišel a divil se, proč svému Honzíkovi nevysadím nějakou zeleninu, ať má zdravou zeleninu, bez chemie. „A to mám jezdit z Prahy to zalévat? To by se mě pěkně prodražilo!“ Nemohl to pochopit a já pro něj prostě byl „línej Pražák, co se raděj válí, než by něco kloudnýho dělal“. Co nemohl za boha pochopit, že jsem si lehl a četl knížky: „To seš marodnej, nebo co?“ „Ne, nic mi není, jen si čtu, proč?“ Prostě, jiný svět.

Abych zase byl spravedlivý, na chalupě máme se synem Honzou uložené přes zimu naše staré ameriky. Právě to byl důvod, proč jsem tam teď byl. Kromě toho, že jsem tam sekal trávu a zapojoval po zimě vodu. Ale v neděli ráno už mě to táhlo z toho „ráje“ zpět do Prahy. Nevím, já prostě v místech, kde končí tramvajové koleje, znejistím!