.

V úterý 5. září nás ve věku požehnaných 96 let opustila redaktorka, disidentka a báječná žena paní Otka Bednářová. Prvně jsme se setkali, jak se říká v dobách, kdy se voda sypala a písek tek’ a komunismus měl být budoucností lidstva.

Setká-li se někde nějaký muž s nějakou ženou, většinou máme v hlavě uloženou představu, že se bude jednat o nějaký osobní a intimní kontakt. Nemusí tomu však býti vždy stejně. Moje setkání s novinářkou a redaktorkou Československé televize paní Ottou Bednářovou, které se obecně říkalo Otka, však probíhalo na úrovni, mohu-li použít poněkud zprofanované slovo „idejí“. V té době, v letech 1962/63 sledovala jako redaktorka televizního pořadu „Zvědavá kamera“ tehdy probíhající „rehabilitační procesy“ s odsouzenými v politických procesech v 50. letech.
Při studiu tohoto velkého materiálu si nakonec vybrala k uveřejnění jako typický příklad tzv. proces s „Velkou trockistickou radou“. Úředně zvanou proces proti JUDr. Václavu Vlkovi a spol.

Což byla z Moskvy nařízená likvidace teoretických i praktických ekonomů řídících československé hospodářství první léta po roce 1945. V tom procesu bylo koncentrováno všechno: likvidace ekonomických pohledů a řešení znárodněného průmyslu, které vycházelo z československých představ a z teorií, které tehdy řešili znárodňování na Západě, což bylo v příkrém rozporu s bolševizací společnosti a ekonomiky řízené z Moskvy. Proto bylo potřeba odstranit všechny ty, kteří by mohli mít jiné představy o dalším vývoji východní Evropy. Politické procesy dirigované Moskvou probíhaly ve všech „lidově demokratických státech“. V Československu pak probíhaly mimořádně široce a brutálně za aktivní účasti pro moskevských kolaborantů.

Vzniklý televizní dokument „Svědectví pro výstrahu“ poprvé reálně posadil proti sobě ty oběti, které proces tzv. Velkou teroristickou radou přežily, a jejich věznitele. Prokurátory a tzv. referenty, to znamená členy StB a soudce. Můžeme říci, že to byl jeden ze základních myšlenkových principů, které se pak transformovaly do pokusu o reformu komunismu, známou dnes jako „Pražské jaro“. V době přípravy a natáčení tohoto pořadu zpracovaného v rámci série „Zvědavá kamera“, jsem strávil hodiny a hodiny s Otkou Bednářovou při hledání dokumentů a při rozhovorech s pamětníky a s žijícími aktéry.

I když se může dnes zdát někomu mimořádně krotký – viz https://www.facebook.com/JeanGaspardPalenicek/videos/otka-bedn%C3%A1%C5%99ov%C3%A1-sv%C4%9Bdectv%C3%AD-pro-v%C3%BDstrahu/2212528115636960/?locale=cs_CZ, vyvolal tehdy bouřlivou reakci diváků, ale i nejvyšších politických kruhů. Tehdejší ředitel ČST Jiří Pelikán se však za tvůrce postavil, a dokonce umožnil natočit další výbušný dokumentární pořad „Volba povolání“. O kádrování žadatelů o studium na středních a vysokých školách. Ty dokumenty byly tak výbušné, protože pořad „Zvědavá kamera“ byl mimořádně sledovaným pořadem, měnil se i pohled lidí na fungování státu. Lze říci, že tehdejší vedení televize bylo daleko odvážnější a demokratičtější, než dnešní opět „normalizovaná“ ČT.

Ani po srpnu 1968 se Otka Bednářová nemínila vzdát hledání pravdy a aktivních pokusů o odstranění totality. Po podepsání textu: „Dva tisíce slov“, prakticky přešla do opozice. Takže, jak se říká, že: „všechno se mění, aby to zůstalo stále stejné“. Nebylo náhodou, že jsem v místnosti v našem bytě, kde se kdysi natáčela část dokumentu „Svědectví pro výstrahu“, podepsal Chartu 77. A dokument jsem předal právě Otce Bednářové. V té době už Strana a vláda zuřily a StB řádila jak pominutá. Dodnes jsem jí vděčen, že dodržela domluvené slovo a předala hlavním organizátorům Charty 77 můj podpis s výhradou, aby byl uveřejněn až v druhé vlně podpisů, protože v době mého podpisu byla moje manželka v šestinedělí. Oběma nám bylo jasné, jak by si takovou příležitost vtrhnout k nám do bytu v této situaci estébáci užili.

Další práce pro disent a proti normalizaci pokračovala mimořádně náročnou a odvážnou prací pro Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, známých jako VONS, přestože její zdravotní stav se rapidně horšil. To však nevadilo StB a normalizačním komunistům, prokurátorům a soudcům, aby ji v roce 1979 neodsoudili na tři roky do vězení.

Otka Bednářová se nikdy nevzdala svého hledání pravdy boje za svobodu, což zní dnes možná pateticky a mnoha lidem až nepatřičně, ale je to pravda. Takových lidí mnoho není a každý národ je potřebuje, aby přežil. Paní Bednářová, moudrá a statečná žena, bojující proti bolševikům a jejich přisluhovačům, zemřela v době, kdy šklebem dějin žijeme v situaci, kdy v čele prokurátorů, tedy dnes státních zástupců, kteří s mimořádnou chutí likvidovali každý projev svobody, stojí bývalý komunistický vojenský prokurátor. A nově zvolený předseda Ústavního soudu veřejně vykládá, že se nemá kdejaký „nýmand“ rýpat v tom, co a jak a který soudce dělal za totality. Na to prý máme historiky. A plebsu do toho nic není. Protože, co kdyby na něco přišli? A některý vážený pan soudce by mohl přijít o své jistěže zasloužené teplé místečko. Což by bylo po zkušenostech se soudcem Fremrem určitě možné.
No, a nahoře na Hradě sedí bývalý komunistický agent, jehož úkolem, jako všech těchto lidí, bylo profesionálně likvidovat každý odpor proti totalitě. A omlouvá se to tím, že prý sloužil dobře také demokracii. No, ostatně komunistický president Klement Gottwald býval za první republiky váženým poslancem československého parlamentu, že?

Přesto všechno si myslím, že život Otky Bednářové a její boj za pravdu nebyl zbytečný a marný. Nevím, co bude dále, ale i těch třicet let po Listopadu za to stálo.