Tenhle text nemůže být neosobní: s Martinem Štěpánkem bylo člověku dobře a jeho přátelé, stejně jako jeho publikum, si budou muset dlouho zvykat na to, že už není. Na druhou stranu: bylo to jeho rozhodnutí a nezbývá, než ho respektovat. Kdo zná Martina, tak ví, že to rozhodnutí nemohlo být zbrklé ani neuvážené. Na to Martin Štěpánek totiž život příliš miloval.

Byl renesanční postavou se vším všudy: šíře jeho zájmů svým záběrem ohromovala. Sahala od lovectví přes medicínu a letectví až po svobodné zednářství, od mystiky po současné dějiny.

Chodil světem a zůstávala po něm stopa, do které se mohl kdykoli vracet. Vím to, protože nás vzal jednou na takový návrat sebou: krátce po revoluci, na jaře, do Strážnice k vinařům a do ateliéru k malíři panu Cundrlovi. Aleje rozkvetlých akátů na jižní Moravě už nikdy neuvidím, aniž by se mi automaticky nevybavila ta úžasná vřelost, se kterou tam lidé Martina a jeho ženu Jarku Tvrzníkovou vítali. Až tam jsem si asi uvědomila, co vlastně oba opouštěli, když se tenkrát, v roce 1981, vzdali nastartované hvězdné kariéry doma a odešli do exilu. Přitom po nich chtěl režim „jenom“ to, co tady udělaly statisíce lidí, aniž hnuly brvou: podat přihlášku do KSČ.

Se dvěma malými dětmi to pro hereckou rodinu nebylo v rakouském exilu snadné. Obdivuji, s jakou cílevědomou samozřejmostí se přesto oba rozhodli, že u svého povolání zůstanou. Povést se jim to prostě muselo. Pak už bylo jen otázkou času, kdy se přestěhují do Mnichova a začnou působit v RSE. Byli nám tam cennou posilou v době, kdy klíčily naděje, že železná opona by přece jen mohla zrezavět. Martin navíc záhy přešel od režisérského pultu a hlasatelského mikrofonu do redakce a svými komentáři k vnitřním poměrům si získal zástupy nadšených posluchačů. Divadla se ale nevzdali. Jarka založila v Mnichově divadelní spolek Franze Werfela, kde Martin hrál a režíroval. Po listopadu je to sice táhlo domů, ale zvednout kotvy s dvěma odrůstajícími dětmi nešlo hned. A tak se rodina přestěhovala, teprve když se z Mnichova do Prahy přesunulo v roce 1994 české vysílání RSE.

Martin se vrátil na divadelní prkna a – po patnácti letech - znovu dobýval zdejší publikum. Zároveň začal ale zkoušet i novou roli, a to na prknech předvolebních pódií ODS jako její zapálený sympatizant. A protože všechno dělal naplno, vyvrcholilo to půlročním intermezzem v křesle ministra kultury v první Topolánkově vládě. Jak úspěšný v něm byl, ať posoudí povolanější. Rozhodně, myslím, nic nezkazil. Pak působil v okruhu Topolánkových externích poradců a například před třemi lety ve Zwieselu, na zahájení bavorské zemské výstavy o tisícileté bavorsko-české tradici, přednesl v zastoupení premiéra brilantní projev k česko-německým vztahům. Musel být jeho autorem a byl to snad nejlepší text, jaký jsem od něj kdy slyšela.

Nejspíš ho ale už tenkrát zrazovalo zdraví. Nemluvil o tom, nestěžoval si. Ale kdo ho znal, vycítil to. Vlastně jsme měli tušit, že renesanční postava, jako byl on, jednou asi dospěje až k té chvíli ve své pracovně, kde zůstane sama se svou zbraní.

Měli jsme něco dělat. Víc si ho všímat. Co jsme to vlastně zanedbali? S tou otázkou teď budeme žít.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Foto: Jiří Wagner