V roce 1954 byly zrušeny doktoráty (vysokoškolské tituly MUDr., JUDr., PhDr. atd.) Místo toho dostávali absolventi lékařské fakulty titul „promovaný lékař“, „promovaný zubní lékař“, „promovaný dětský lékař“, absolventi právnické fakulty dostávali titul „promovaný právník“ atd. 

Vznikaly z toho určité problémy, někteří pacienti v nemocnicích si mysleli, že ti „promovaní lékaři“ nejsou opravdoví doktoři, a chtěli být ošetřováni raději těmi „pravými doktory“, mimoto lékaři s tímto novým titulem byli v některých nemocnicích poněkud diskriminováni i od svých starších kolegů. V jedné nemocnici údajně primář oslovoval při seminářích své sekundáře: „Kolegyně a kolegové, páni promovaní lékaři…“ Studenti vyšších ročníků i mladí lékaři se snažili proti změně v udělování akademických titulů protestovat, což nemělo žádný efekt, naopak v době totality to bylo pro protestující nebezpečné. Doktoráty byly obnoveny v roce 1966. Od tohoto roku dostávali absolventi lékařského studia titul „doktor medicíny“. K návratu k titulu MUDr. došlo až v roce 1990.

V únoru 1956 tehdejší sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov „odhalil“ na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu tzv. „kult osobnosti Josefa Vissarionoviče .Stalina“. Do té doby byl Stalin „velký a milovaný přítel Československa a geniální vůdce pracujících“, najednou se o něm začalo mluvit jako o diktátorovi, i když krátce předtím – v roce 1955 - mu byl v Praze na Letné postaven gigantický pomník, který dostal přezdívku „fronta na maso“. „Velkému vůdci“ však nebylo dopřáno dívat se z Letné na Prahu na věčné časy, pomník byl zlikvidován v roce 1962.

Na podzim 1956 došlo v Maďarsku k velkému povstání proti stalinské diktatuře, které bylo brzy utopeno v krvi, a sovětské okupaci. Vlivem těchto dvou událostí nastalo v roce 1956 i v Československu jakési mírné politické oteplení a nepatrný náznak možnosti poněkud svobodnějšího vyjadřování. Jedním z projevů tohoto dočasného uvolnění bylo i to, že bylo povoleno slavit majales - tradiční studentské májové slavnosti. Neodpustím si připomenout, že latinské slovo „majales“ má tvar množného čísla, proto mě vždy podráždí, když čtu nebo slyším, že bude pořádán majáles. V Praze se v rámci těchto slavností konal velký studentský průvod, kterého se zúčastnili i studenti lékařské fakulty. Nesli jsme různé transparenty, skandovala se hesla, která byla vesměs zaměřena proti zrušení doktorátů. Na některá z nich si dodnes vzpomínám: „Náš pan doktor Kahuda doktoráty nevydá.“ Hned za tímto heslem následovalo: „Na každého vola jdem s kritikou zdola.“ (Prof. dr. František Kahuda byl tehdejší ministr školství, který byl znám m.j. tím, že vymyslel tzv. „mentiony“, což měly být v jeho pojetí jakési hypotetické elementární částice vysílané mozkem a pohybující se nadsvětelnou rychlostí. Pomocí těchto mentionů vysvětloval některé paranormální jevy, jako je telepatie apod.)

Vzpomněli jsme i na tehdejšího známého lidového léčitele pana Mikuláška, který „diagnostikoval“ pohledem na sklenici pacientovy moči proti oknu: „Mikulášek nás má rád, taky nemá doktorát.“ V té době byla svolána do Purkyňova ústavu v Praze na Albertově protestní schůze proti zrušení doktorátů. Velká posluchárna ústavu byla zcela zaplněna studenty a mladými „promovanými lékaři“, další sledovali průběh schůze na chodbách a na schodištích. U řečnického pultu se střídali studenti i „promovaní lékaři“, každé vystoupení bylo odměněno bouřlivým potleskem. V čele posluchárny seděli u dlouhého stolu profesoři fakulty včetně tehdejšího děkana. Po skončení projevů studentů a lékařů přistoupil k mikrofonu děkan a snažil se zdůvodnit správnost zrušení doktorátů: „Je to buržoazní přežitek, v Sovětském svazu také nejsou doktoráty, není to žádný diktát ministra nebo děkana, vše odhlasovali členové Vědecké rady fakulty…“

Po skončení jeho proslovu povstal přednosta Anatomického ústavu prof.Ladislav Borovanský a pronesl pomalým obřadným hlasem jedinou krátkou statečnou větu: „My jsme ve Vědecké radě fakulty nic neschvalovali, nám to bylo předloženo jako hotový fakt.“ Málokdo si dovede představit ten obrovský potlesk a ovace pro prof. Borovanského. Mezitím se ozývaly z publika výkřiky typu „děkan je lhář…“ apod. Děkan vyskočil ze své židle, doběhl k profesorovi Borovanskému, hrozil mu pěstí u hlavy, křičel na něj, samozřejmě mu v té vřavě nikdo nerozuměl.

Situaci s tituly tenhle protest pochopitelně nezměnil, na změnu jsme museli čekat ještě mnoho let.