19.2.2020 | Svátek má Patrik


VZPOMÍNKA: Dálkaři

8.2.2020

Bylo to ve druhé polovině sedmdesátých let. Jako obvykle jsem před začátkem akademického roku prohlédl Seznam přednášek, abych věděl, co mne čeká. Běžné bylo, že se mne nikdo neptal, co bych chtěl přednášet. Je pravda, že některé přednášky se staly bezděčně mým vydrženým právem, jiné, z fysikální chemie, byly povinností. Je to můj obor. Zpozoroval jsem novinku: v Seznamu bylo také na zimní semestr „Soustředění DS“ a u toho tuším čtyři data. DS znamenalo dálkové studium, soustředění asi čtyřikrát za necelý půlrok. Nikoli jako každotýdenní přednášky a cvičení řádných studentů.

V dálkovém studiu byli zájemci, kteří už někde pracovali. Mám dojem, že to existuje dodnes, jinak nazvané. Nepochybně se někomu vybaví, jak se před pár lety především osoby z polické scény věnčily tituly po studiu trvajícím někdy pár měsíců. Obvykle volily práva nebo předměty typu politologie. Do studia chemie případně různých technických oborů se nikdo zrovna nehnal.

Můj hlavní předmět, fyzikální chemie (směs fyziky, matematiky a trochy chemie), je obecně nepříliš oblíbený, spíš obávaný. Buď rozumíme, nebo ne. Na rozdíl od zákoníku se to obtížně učí nazpaměť. Pokud jde o DS, pak „dálkaři“, jak jsme je nazývali, měli studovat doma a soustředění bylo k tomu, aby se zeptali na případné nejasnosti. Ovšem k předmětu, který jsme jako řádní studenti měli čtyři semestry, oni měli pár soustředění. Sotva se dalo žít v iluzi o jejich možnostech.

Opravdu nedalo. Soustředění byla vždy v pátek odpoledne, přibližně od jedné do sedmi. Zkuste se po celém týdnu v zaměstnání soustředit na nějaké rovnice. Ani já jsem nebyl právě svěží. Blížící se mi čtyřicítka, doma tři malé děti, a doba, kdy se všechno shánělo. Nákupy bývaly vskutku dobrodružné – sehnat pouhé ovoce býval problém. Naštěstí jsem byl zvyklý přednášet, stalo se také, že jsem měl patnáct hodin týdně a k tomu se očekávala vědecká práce. U dálkařů ani nebylo potřeba pátrat po tom, čemu neporozuměli, když nesnází byl celý obor.

Když jsem poprvé vešel do posluchárny, otočilo se na mne asi dvacet hlav, některé už prošedivělé, všechny s tázavým výrazem – z čeho studovat, a hlavně, jak bude vypadat konec, zkouška? Se studijními prameny, něco se pokoušeli najít, to bylo tristní, nabízela se učebnice z roku 1952, ovšem byla spíš pro řádné studenty, stejně jako čtyřdílná skripta.

Spíš tedy otázka konce. Trochu to rozvedu. Tehdy se zkoušelo ústně, obvykle jsme předem poskytli seznam otázek a ty pak, napsané na malých kartičkách, ležely rubem vzhůru na stole. Student si zpravidla musel vzít dvě. Měl jsem těch kartiček něco přes třicet a dával jsem pak studentům půl hodiny na přípravu. Už to naznačuje, že zkoušení zabralo dost času.

Dnes se zkouší písemně, ale třeba právě ve fyzikální chemii to může být problém. Setkal jsem se s tím – student sice napsal správně rovnici, ale pak dobře nevěděl, co vlastně znamená. Ovšem písemný test je objektivní. S ústním zkoušením je nesnáz v tom, že musíme odhlédnout, aspoň se o to pokusit, od osoby zkoušeného. Někdo je nám sympatický, někdo ne. Nemám teď na mysli krátké sukénky studentek. Zkoušení seděli proti mně za stolem, který byl dole plný. Obecně se záhy rozkřiklo, že ten či onen examinátor „změkne“. Ale i naopak. O jedné kolegyni, dámě zralého věku, bylo známo, že pronásleduje mladé a hezké studentky. Nesporným kladem ústní zkoušky bylo, že stačila vhodně volená doplňující otázka, která pomohla studentovi, když zrovna nevěděl, jak dál. U písemky to nejde.

Dálkařům jsem zodpověděl ty nevyřčené otázky a dodal, že budeme dělat přestávky, protože do sedmi je to moc dlouho. Ať si řeknou. Sjeli se totiž ze všech koutů Čech, zaměstnavatelé jim dali na jeden den volno, ale těžce vykoupené – už dopoledne měli nějaké přednášky. Když jsem se zeptal, s čím měli při vlastním studiu problémy, zavládlo rozpačité ticho. Měli je skoro se vším, když nahlíželi do různých příruček. Bylo jasné, že se musím pokusit projít aspoň stručně hlavní témata, a to především z hlediska praktického využití.

O přestávkách jsem vyslechl nejrůznější příběhy o nutnosti pokusit se o studium. Bývalo to pod záminkou „zvýšení kvalifikace“, kdy nadřízení tlačili, aby to někde vykázali, ale co, když zbývalo pár let do důchodu? Jindy to byl opravdu zájem, když pokus o studium nevyšel z jiných důvodů, obvykle kádrových a studium na vysoké škole nebylo doporučeno. To nebylo vzácné – rodiče měli kdysi malou firmu nebo obchod, byli bohatšími sedláky. Takových osudů byla řada. Když se pak blížil večer, někteří dálkaři se předem omlouvali, že odejdou dřív – nestihli by spojení domů. Auto bylo vzácností.

Za ta léta mi utkvěl v paměti zvlášť jeden muž. Říkejme mu třeba Cejnar, jmenoval se jinak. Pracoval v sousedním ústavu jako laborant, něco přes třicet, spíš zdrženlivý. Přišel ke zkoušce, vytáhl dvě kartičky. Pamatuji si, že na jedné bylo: veličina pH. Oddechl jsem si, jednodušší otázka snad není. Po půl hodině však byl před panem Cejnarem nepopsaný list papíru. Co teď? Jako laborantovi mu pH muselo být běžné, měřil ho, znal jeho hodnoty. I to by pro tu chvíli stačilo. Ale nic. Ticho. Pak se omluvil, vstal, poděkoval mi a odešel.

Bylo to typické „okno“. Za léta na fakultě jsem to zažil u řádných posluchačů snad jen dvakrát. Jednou to byl jeden z nejlepších studentů, který navíc při státní zkoušce takhle mlčel, i když se pětičlenná komise snažila pomoci mu návodnými otázkami. Uspěl na druhý pokus. Dnes je profesorem jedné americké univerzity.

Teď ale Cejnar. Zapsal se na další termín, a dnes přiznám, že jsem z balíčku s otázkami odstranil několik přece jen náročných. Posadil jsem ho do sousední místnosti a pokračoval ve své práci. Po půl hodině jsem nakoukl vedle – pan Cejnar, hlavu na stole, spal. Nechal jsem ho. Když se vzbudil, omlouval se, úplně zhroucený. Řekl jsem mu, že tenhle termín prostě zapomeneme, nebude se počítat. Tohle se stávalo i řádným studentům u běžné zkoušky. Byly to tak zvané „černé termíny“. Zažil jsem je, u zkoušky z politické ekonomie. Marxistické. Nakonec to zkoušející vzdal; nebyl jsem v tom sám, a zapsal nám trojky. Slušný člověk.

Ovšem co s Cejnarem? Za pár dní mi volal jeho šéf a omlouval ho. Prý je velký trémista, což se opravdu nedalo přehlédnout, a na uklidnění si vzal Bellaspon. Ten se předepisoval na žaludeční problémy a jeho typickým vedlejším projevem je ospalost. V tomhle případě to byla k dovršení všeho silnější verze preparátu, forte.

Nakonec, na další pokus, pan Cejnar zkoušku udělal. Teprve nedávno jsem se bavil s jeho někdejším šéfem, dnes univerzitním profesorem, který mi trochu doplnil obraz. Pan Cejnar se prý pokoušel o studium, ale zase – byl z kádrově nevyhovující rodiny, doporučení ke studiu nedostal. Zkoušel ledacos, nakonec skončil jako laborant, a tady nastal tlak, aby si zvýšil kvalifikaci. K tomu se ale přidaly nějaké problémy v rodině, také zdraví bylo horší. Krátce – smolař. Prý mi byl vždy nesmírně vděčný, že jsem ho u té zkoušky nepotopil. Ten vděk bohužel necítil dlouho – zemřel, bylo mu něco přes čtyřicet.

Na dálkaře si občas vzpomenu, zvlášť na poslední soustředění s nimi. Byl nevlídný pozdní podzim, brzy se stmívalo. Přede mnou obvyklý obraz unavených tváří snažících se sledovat výklad. Kolem sedmé jsme se rozešli. Vrátil jsem se do své laboratoře, abych si odpočinul. Takové odpoledne bylo náročné, vlastně improvizace. Až za čas jsem se vydal domů, jako vždy pěšky, na schody vedoucí z Albertova na Karlov. Tady panoval typický páteční večer, mrtvé ticho, schody spoře osvětlené. Bylo 17. listopadu 1989. Až další ráno jsem se z některých medií dozvěděl, že jsem zmeškal dějinný okamžik. Začínala revoluce.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.