Bilancování na konci roku bývá trochu riskantní, neboť vedle dobrých věcí, co se povedly, se objevují i věci zlé. Věčný jing a jang, Kain a Ábel, Jekkyl a Hyde. Ale o tom dobrém se vypráví líp.

1. Pouť. Po tajuplných stezkách mezi starými stromy a ještě staršími kameny. V místech, kde po ránu najdeme malé svatostánky obalené mlhovinou, kde lze jen postát a poslouchat ticho vůkol. A potom pomalu jít a zase nic neříkat, protože slova jsou jen vítr, pravil Antoine de Saint Exupéry. A večer posedět s lidmi odevšad a zjistit, že všichni jsme stejní bez ohledu na barvu kůže, vyznání nebo počet let. A celou tu pouť vědět, že jde s vámi kamarád, s kterým si máte co říct a s kterým se dobře i mlčí.

2. Lidé. Bylo jich moc, a tak výběr je složitý. Jeden z nich se pustil do podnikání v oboru, který určitě není lehký. Dře jako kůň a umí si z toho a ze sebe dělat legraci. A dal šanci jednomu klukovi, který vypadá trochu jinak, než většina, a který by možná skončil na pracáku, a to v tom lepším případě. A tenhle člověk kašle na společenské „zvyklosti“ a na „dobrou pověst“. A když ho potkám, dobře se s ním povídá, protože on žije opravdový život a rozpozná faleš na kilometry daleko.

3. Práce. Letos jsem završil 35. rok svého povolání. Prvních deset jsem dělal v nemocnici a zbytek ve své privátní praxi. Tu jsem začal s dluhem 2,5 milionu korun českých (do doby tohoto dluhu jsem visel mámě maximálně 5 tisíc). Moje žena, tehdy v naději s naší druhorozenou, mě vždy podporovala a stála za mnou i v době mých slabších chvil, kdy nám zkrachovala banka a já nevěděl, jak zaplatím věřiteli. A po 25 letech zjišťuji, že mne to stále ještě baví a že největší odměnou je člověk, který mi přijde poděkovat, že je mu díky mně trochu lépe. Že přes všechny ty peripetie a klacky pod nohy od řady úředníků až po toho nejvyššího je tohle cosi, co mne ještě drží nad vodou a pokud budu moci, tak ještě pár let to potáhnu dál

4. Věk. Letos jsem rozšířil řady těch, kteří se označují jako „sexagenarians“. Jako každý v 25 letech jsem se díval na ty, co mají šedesát a více, jako na něco, co je pro mne nepochopitelné, jako jakousi sci-fi. A teď v tom lítám a říkám si, že nebudu a nechci říkat těm, co mají 25 let, jak to mají dělat. Protože jsem v jejich věku moudré rady nesnášel a byl jsem na ně alergický. Během posledních let jsem vycouval ze všech svých veřejných funkcí a sleduji mladé lidí, kteří jsou jiní, báječně jiní, kteří si udělají svět po svém, a já nechci být šaškem, který jim říká, že se jistě pletou. A bavím se svými vrstevníky, kteří jsou plni moudrých rad a kteří nevědí, že ti mladí jsou na ně alergičtí a mají je za šašky.

5. Vděk. Všem těm, kteří jsou okolo mě a které mám rád. Kteří mi neustále ukazují cestu, po které je mi dáno jít. Kteří mi při mém občasném kolísání bez řečí podají ruku a vrátí mi ztracenou stabilitu a sebedůvěru. S kterými je mi fajn na duši a nimiž tvořím ono malé společenství, o kterém se říká, kdo je v tomto případě uprostřed nich.

Všem svým milým čtenářům přeji, aby byli v roce 2020 a poté ještě mnoho dalších let dobré mysli.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora