Poslední měsíce dávají tušit, že jsme na rozcestí. Otázka po našem směřování se stala mimořádně urgentní a je třeba, aby se každý z nás rozhodl. Nabízejí se totiž dvě alternativy a každá z nich má dalekosáhlé důsledky.

Vyjádřit onen střet se dá poměrně snadno tak, že se nám nabízí Západ a Východ. Východ je ovšem po ekonomické stránce mimo každou pochybnost cestou do propasti. Dokladem je již to, že naše obchodní vazby jsou vesměs na EU a že od Moskvy se dá, ke všemu ještě při její současné hospodářské slabosti a při bezuzdné korupci pod její taktovkou jen sotva čekat schopnost přinášet podnikatelům zisk (zisk může přinášet jen tomu, kdo je ochoten se do korupčního prostředí zapojit).

Namítnout by se snad dalo jen to, co trefně kdysi vyjádřil jistý profesor latiny: ex oriente lux ex occidente luxus. Jenže ani to světlo na Rusi není. Snad jsou Rusové hrdí na to, že třímají prapor křesťanských hodnot a že nás i všechny ostatní brání před mravním úpadkem. Ovšem jejich křesťanství je jen pouhou karikaturou: církve provázané s vládnoucí třídou a bohatstvím jsou na hony vzdálené prostotě evangelijního učení.

A vedle toho: dá se v Rusku najít za posledních 25 roků cokoliv objevného? Došlo k naprostému vyprázdnění. Očekávání toho rázu, že duch velikánů Dostojevského, Gogola, Čechova, Berďajeva, Šestova či mnoha jiných rozkvete a vydá své plody, vedla jen ke zklamání. Naprosto mrtvé vody. Při vší úctě k úctyhodným hrdinům bojujícím proti současné totalitní společnosti je současné Rusko naprosto sterilní.

Argument toho rázu, že jde jen o přechodný stav a že Rusové se opět zvednou, popírá sebe sama. Jediným v Rusku vyráběným a konkurence schopným artiklem jsou zbraně. Leč odedávna platí: inter arma silent musae. Žádný duchovní rozmach se nedá v militantním a totalitním prostředí čekat.

Avšak to všechno jsou důvody stále poněkud povrchní. Základní rozdíl totiž tkví daleko hlouběji. Jde o paradigma přístupu k životu a zde jsou taková paradigmata dvě.

To první se dá vyjádřit větou PRAVDA MÁ MOC s tím, že jeho kořeny tkví ve starém Řecku. Řečtí filosofové přišli na to, že politici představují jen prchavou hodnotu, kdežto pravda trvá. S tím přijal svůj trest Sókratés a to bylo i východiskem všech jeho následovníků. Ostatně čistě helénistický fenomén křesťanství tento důraz ještě zesílil. Navzdory tomu, že během scholastiky se pravda kvůli rozmanitému pronásledování krčila v koutku, naše nynější civilizace na antické předchůdce výslovně a přímo navázala. Docela jasně tuto myšlenku vyjádřil Francis Bacon svým tvrzením „wisdom is power“.

To druhé se dá vyjádřit větou MOC MÁ PRAVDU a týká se vlastně téměř všech civilizací kolem. Zdá se, že snaha přizpůsobit pravdu sobě a vlastním zájmům je přirozená. Důsledkem je, že se k něčemu takovému uchylují i mnozí v lůně společností postavených na pravém opaku. Například hned na samotném počátku obrody antického myšlení tuto tézi představil Nicolo Machiavelli a Friedrich Nietzsche vyslovil svým učením o vůli k moci převracející všechny hodnoty přesně tento postoj. Ostatně výstižně vše vyjádřil též s Rusy sympatizující náš Jaroslav Hašek ústy vojáka Švejka: „co je mi do pravdy, když ji nemám já“.

Takto nyní stojí rozehraná partie mezi Východem a Západem. Západ se při všech výhradách hesla PRAVDA MÁ MOC drží. Stále lpí na pluralitě i toleranci a navzdory těžkopádnosti či dokonce určité slabosti má převahu. Naproti tomu MOC MÁ PRAVDU je heslem současného Ruska. Rusko přijalo paradigma spočívající v tom, že lze potlačit opozici a nastolit pozici vlastní. Drze vrší lež na lež a tváří se, že to tak prostě je. Avšak potíž tkví nikoliv ve vládnoucí oligarchii vnucující lidem svou vůli. Jde o to, že naprostá většina obyvatel svého báťušku miluje a ponouká k tomu, aby pokračoval dál v upevňování moci s tím, že pravda se pak podle toho zařídí. Výsledkem opuštění svrchovanosti pravdy bude rozklad a rozpad Ruska a Rusko bude uvrženo opět, po tolikáté již v dějinách, do bídy.

Na které straně chceme stát? Máme za to, že PRAVDA MÁ MOC či že MOC MÁ PRAVDU?