Zatím se mi dostalo několika návodů, jak volit či nevolit, ale žádný mě plně neuspokojuje.
První rada je nevolit velké strany. Ale je taková rada politicky korektní, když zavání diskriminací? Je mrňavost taková přednost? Tudy asi cesta nevede.

Další rada je volit podle programů. To zní lépe, nicméně i tady mám někdy pochybnosti, protože všechny strany hodlají nezištně pečovat o moje blaho. Navíc programy parlamentních stran nemá příliš smysl studovat, když máme možnost hodnotit jejich činnost v předchozích obdobích.

Pokud jde o strany nezatížené parlamentní minulostí, jistě stojí za to se jejich programy zabývat, i když ani tady pak není výběr jednoduchý. V podstatě všechny chtějí odstraňovat zlořády, které napáchaly staré parlamentní strany, a zavést konečně do politiky morálku. Odstraňování zlořádů se nedá odmítnout, jenom na konci programu by měly být, byť malinkatými písmenky (jak tomu bývá u smluv), uvedeny podmínky platnosti předvolebních slibů, např. že volební sliby platí tehdy a jen tehdy, když :
- ekonomická situace státu bude odpovídat jejich odhadu (zatím vždycky každá nová garnitura po vítězných volbách uváděla, že stav ekonomiky byl mnohem horší, než se dalo očekávat)
- všechny případné globální neplechy zůstanou za našimi bývalými hranicemi
- klimatické poměry v příštím volebním období budou vždy plně odpovídat mírnému pásmu, ve kterém žijeme
- strana získá minimálně 105 poslaneckých mandátů (ty čtyři mandáty navíc jsou rezerva pro přeběhlíky)

Stejně tak je těžko odolat nabídce prosazování morálky do politiky. Skeptiky mezi námi musí ovšem napadnout, že morálka je rostlinka, které se v politické půdě příliš nedaří. Politikové si ovšem vědí rady a slíbí nám, že obecnou morálku pozvednou přes výchovu, a to finanční podporou rodin a školství (ostatně jak jinak). V praxi to dopadne tak, že většina těchto prostředků padne na doplňování nebo na obnovu elektronického vybavení rodin a škol a to - při vší úctě k elektronice - morálku mládeže moc neovlivní. Pokud ano, tak spíše k horšímu.

Když mám pochybnosti o účinnosti morálních proklamací v stranických programech, snad bych mohl požadovat alespoň morálku v osobním životě našich reprezentantů. Tím spíše, že já sám nezahýbám manželce, třídím odpad a skoro vždy dodržuji dopravní předpisy. Ale i tady mě jímá pochybnost. Nejsem já tak ctnostný jen z nedostatku příležitostí? Dokázal bych jako politik odolávat, kdyby o mě usilovala spousta svůdných krasavic? Jezdil bych podle předpisů, kdybych věděl, že mi jejich překračování projde? Moje pochybnosti vzaly za své, když jsem si vzpomněl na jeden sugestivně formulovaný anketní dotazník, ve kterém jsem byl dotazován na jednotlivé vlastnosti státníků. Po jeho vyhodnocení jsem zjistil, že bych byl volil ctnostného Hitlera a zavrhl nemravu Churchilla. Tak tudy taky cesta nevede.

Napadá mě další možné kritérium - volit je podle jejich vzhledu. To nemusí být taková pitomost, jak to na první pohled vypadá. Krása usnadňuje mnohá obtížná jednání a při angažovanosti našich zastupitelů po celém světě by o nás určitě vznikal příznivější dojem, kdyby nás reprezentovali krasavice a hezounci. Podle tohoto měřítka bych volil paní Zubovou. Je to fešanda, ale i šikovná politička, která sama už dvakrát dokázala podstatně ovlivnit vývoj státu; jednou onemocněním a podruhé správným zmáčknutím tlačítka ve správnou chvíli. I její odměna cca 5 milionů (byť v 48 splátkách poslaneckých příjmů) mi připadla přiměřená zásluze. Samozřejmě nemohlo jít o korupci, když vše bylo poctivě zveřejněno. Bohužel, zvrtlo se to tím, že zveřejněnou odměnu nedostane, a protože dnes už zůstává její odměna utajena, vzniká nutně podezření, jestli tady nejde o korupci, jako ostatně v případech všech přeběhlíků. Škoda.

Pro hodnocení jednotlivých poslanců mám několik kritérií. Kritéria koho nevolit:
- ty, kteří absentují při rozhodujících hlasováních
- ty, kteří podávají pozměňovací návrhy k zákonům (zaplevelují právní řád)
- ty, kteří mají nejvíc absencí ve výborech (protože chápu jejich vysvětlení, že tam je těžiště jejich práce, i to, že si tam mohou přivydělat)
- ty, kteří vždycky hlasují podle pokynů svého klubu (nemají vlastní názor)
- ty, kteří vytrvale dřepí v parlamentních lavicích a poslouchají přednášené hovadiny (buď nejsou dost inteligentní, nebo jsou hluší)
- ty kteří se za přítomnosti televizních kamer chodí naparovat před lavice jako kohouti na hnojiště

Naopak bych byl ochoten si vybírat z těch stran, které se důsledně zbaví všech svých reprezentantů, kteří na vysvětlení jak oni a jejich rodiny získali své mimořádné majetky, mají jediný argument: "Nepřekročil jsem zákon." To svědčí jen o tom, že máme mizerné zákony, nikoli o tom, že dotyčný není mizera. Jenže najdou se takové strany?

O poslancích a senátorech bych měl věděl, jestli hlasovali při rozhodujících hlasování podle mých představ. Proto jsem se obrátil na svého senátora s upozorněním, že už od volební kampaně se jeho, dnes už značně vybledlá tvář, na nás stále ještě usmívá ze špinavé vývěsní skříňky. Současně jsem se ho zeptal, jestli by tam nemohl být raději vyvěšen seznam důležitých zákonů s tím, jak o nich hlasoval. Odpověděl mi: "Přehled, který Vás zajímá je zcela veřejný a dostupný každému na webových stránkách Senátu." Takže to nechal na mně. Představa matice s 281 řádky se jmény zákonodárců a se stovkami sloupců s problematickými zákony, zpackanými novelami problematických zákonů a novelami těchto novel, ve mně znovu vzbudila pocit marnosti.

Naději ve mně vzbudil až skvělý článek Vlastimila Krause: Výkupní cena fotovoltaické elektřiny (NP 6.3.2010), V článku je podrobně popsán vývoj osudu kontroversního zákona č.180/2005, s přehledem všech hlasování, pozměňovacích návrhů i citací některých aktérů. Po jeho přečtení mám přesný obraz o tom, jak mohlo něco tak idiotského vzniknout, jaký kdo má na tom podíl, a koho tedy raději nevolit. Nakonec, do voleb je ještě dost času a třeba se mi takových návodů ještě několik dostane.