Zase už je jen jedna povolená, správná, neokřikovaná pravda těch vyvolených a pak už jenom argumenty nekvalifikovaných, nerozumících tomu, do všeho se pletoucích, kteří by měli raději mlčet. Mám samozřejmě na mysli projekt chobotnicové Národní knihovny.

Vítězný návrh mne už trápí dlouho a týdny o něm mluvím se spoustou lidí. Už jsem se setkal i s jedním živým člověkem – s jednou paní architektkou v Hradci Králové – kterému se návrh líbí. Jinak jsou názory jednoznačně odmítavé, ale dobře vím, že se nesetkávám s žádným náhodným výběrem české veřejnosti.

Když mi při návštěvě radnice Prahy 9 ukazovali plány krásných moderních staveb, které chtějí v bývalých průmyslových Vysočanech postavit, tázal jsem se – netuše, že je tam nějaký novinář – zda tam ještě nemají nějaký volný prostor, na který by se jim mohla hodit ona „chobotnice“. A v nadsázce jsem dodal, že bych kvůli jejímu postavení na Letné klidně demonstroval jak aktivisté u Temelína. To nebyl žádný oficiální výrok prezidenta republiky, to byla okrajová poznámka. Mám na ni právo? Má na ni právo libovolný občan České republiky, když jde o použití jeho peněz? Je tato poznámka hrubým útokem na věhlasného architekta, jak říká onen věhlasný architekt? Smí se mi tento návrh nelíbit, a to zejména v kontextu místa, na kterém se má postavit, a účelu, pro který se staví?

Nejsem takovým znalcem díla pana Kaplického, abych ho mohl hodnotit, ale znalci naznačují, že toho pan Kaplický zas až tolik nepostavil a že toho bylo více v knížkách a na výstavách. Dvě realizované stavby (opakovaně ukazované v článcích o něm) tak přesvědčivé nejsou a navíc si myslím, že obchodní dům a tribuna stadiónu jsou něčím jiným, než „národní“ knihovna svébytné, kulturní, ve své dlouhé a křivolaké historii se evolučně vyvíjející, a proto v ní zakotvené zemi. Artefakt pana Kaplického se mi zdá být nesmírně nepokorný, svévolný, až arogantní. O autorovi nevím nic, což ale nevadí, protože hodnotím tento jeden jeho konkrétní projekt, nikoli jeho život nebo názory na to či ono.

Ve víkendové příloze Lidových novin (4. května 2007) jsem ale neměl číst jeho interview. Na otázku, kým se cítí být, odpověděl: „Nejsem gay, Žid, Angličan, ani bohatý, jenom Slovan. Ze zaostalé a vzdálené východní Evropy.“ Díky této odpovědi konečně trochu začínám chápat jeho totální absenci jakékoli pokory. Tak zaostalí zase nejsme, abychom nedovedli oddělit kvalitu od nekvality, skromnost od pýchy, svévoli od respektu k tomu, o co v naší zemi šlo a jde.

O jeho projektu jsem si přečetl mnohé z toho, co bylo u nás – v nespecializovaných denících či týdenících – publikováno. Zdá se mi, že tyto texty mají mnoho společného. Nejdůležitější z nich, analýza architekta Martiška, upozornila na mnoho sporných věcí a je téměř fascinující, že se chce pan Kaplický s autorem této analýzy soudit! To už ani diskuse není přípustná?

Někdo kvalifikovanější v architektuře než já jistě bude tuto problematiku strukturovat lépe, ale já vidím elementární strukturu debaty asi takto:

- věci „před závorkou“
- vlastní návrh

Do první skupiny patří otázka, zda novou Národní knihovnu potřebujeme, jaký je v současnosti její smysl, jaké má mít budova knihovny vedlejší cíle, proč nestačí budova stará, co bude s tím starým krásným Klementinem (teď mě napadá, že když se nesmí říci, že je nový návrh ošklivý, pak se asi ani nedá říci, že to staré je krásné), jak přesné bylo zadání soutěže, jaký byl dán finanční strop na náklady investiční a jaký na náklady provozní atd.

Druhá skupina je stejně „jednoduchá“:

1. Stavba jako taková. Je hezká nebo ošklivá? Je k jejímu posouzení třeba vystudovat architekturu? Mám říci, že se mi líbí Guggenheimovo muzeum v New Yorku, Centre Pompidou v Paříži, ona „fazole“ v chicagském Millenium Park nebo třeba i Gaudího Barcelona, ale ne rekonstruovaný Berlín, že mne mučí „podnikatelské baroko“ v okolí našich měst a „rakouské“ stavby v jižních Čechách? Pro mne je stavba pana Kaplického ošklivá a nemyslím, že je to proto, že jde o nesecesní, nekubistickou, nefunkcionalistickou stavbu (což je důvod, proč se líbí Ludvíku Vaculíkovi). Nelíbí se mi sama o sobě.

2. Stavba v kontextu Prahy, jejího centra a složité Letenské pláně. Nemohu najít jediný argument ve prospěch umístění tohoto návrhu na tomto místě, ale sám bych se bál použít slova Ivana Klímy („stalinská architektura byla odporná, ale navrhovaná knihovna, která se má roztékat po Letenské pláni, mi připadá stejně odporná“, MfD 5. května 2007). Nepřijímám argumenty, že máme málo fantazie, že jsme úzkoprsí, přízemní, neodvážní, neriskující. Stavba je v daném kontextu nepatřičná.

3. Stavba a její zadání. Byl návrh hodnocen podle stejně přísných kritérií jako v případě staveb jiných? Není sice mou ambicí a kvalifikací provádět jakoukoli „technickou“ analýzu, ale vnímám námitky ohledně výšky stavby (bylo ambicí vytvořit v Praze další vyhlídkový bod?), ohledně toho, co mělo být a není v přízemí či podzemí, trápí mne jak neexistence otevíracích oken (co na to ochránci životního prostředí?), tak nezbytnost permanentního umělého osvětlení, atd.

4. Stavba a normy České republiky. Opět nejsem odborníkem, ale vnímám námitky bezpečnostní, požární, památkové, ochrany přírody atd.

5. Efektivnost (a náklady) stavby. Jde o unikátní stavbu a pro to není komparace. Vadí nám to nebo ne? Jde nebo nejde o náklady a zdůrazňuji, že nejen investiční. Smíme díky unikátnosti stavby během jejího budování náklady výrazně překročit?

Nejsem si jist, zda všechny tyto věci porota brala v úvahu. Mám strach, že nikoli. Že šlo jen a jedině o to, nám přízemně myslícím ukázat, jak malí skutečně jsme. Jsem moc rád, že se konečně – i když opožděně – diskuse rozběhla. V časopise Reflex (č. 18, 2007) je rozsáhlý článek o nově postavené alexandrijské knihovně. Píše se tam: „Norskému týmu architektů se podařilo stvořit stavbu nemonumentální, nikoli samoúčelně originální, pyšnou a nafoukanou, a přitom dostatečně velkolepou. Uvnitř přátelskou.“ Kéž by něco takového vzniklo i u nás.

MfD, 9.5.2007