Je pro vás hlas ve volbách intimní záležitostí, jejíž probírání na veřejnosti berete jako cosi nevhodného nebo až nevkusného? Anebo vám o tom naopak nedělá problém mluvit, se svými blízkými či kamarády, nebo dokonce veřejně? Řekl bych, že každý to má jinak.

Patřím spíš k té druhé skupině. Nevadí mi říct nebo napsat, koho jsem volil. Píšu články a vyjadřuju se k různým veřejným věcem, takže bych řekl, že je to i tak zřejmé. Ale rozumím rovněž argumentu (a respektuju ho), že je rozdíl mezi politickými názory a samotným aktem volby. Že je to podobné jako v privátním životě, kdy také každý ví, s kým se stýkáme nebo s kým žijeme, ale ještě to neznamená, že budeme všem na potkání vyprávět, jak spolu spíme.

Čímž nechci tvrdit (ani naznačovat), že by ten slavnostní moment volby měl či mohl být snad podobný pohlavnímu aktu. Byť podobnosti bychom jistě našli. Obojí může být projevem jak pravé lásky, tak i trucovitého vzdoru. Může to být výsledek racionální úvahy i impulzivního rozhodnutí. A obojího můžeme v budoucnu hluboce listovat.

Vede se debata, zda by své voličské rozhodnutí či doporučení měli zveřejňovat novináři či celé noviny. V anglosaských zemích to například deníky celkem běžně dělají, v Německu je to naopak považováno za nevhodné. V Česku vězíme někde mezi. K volbám se v celostátních denících vyjadřují šéfredaktoři, obvykle v komentářích začínajících na první straně listu. Letos asi nejjasněji hovořily Hospodářské noviny. Jak šéfredaktor Petr Šimůnek, tak (uvnitř novin) i vydavatel Zdeněk Bakala doporučili celkem zřetelně čtenářům volit pravicové strany, lépe řečeno nevolit ČSSD a KSČM.

Zajímavý experiment letos zkusil Blesk, který už ve čtvrtek zveřejnil voličské preference všech svých redaktorů. Ne že by to bylo zas tak důležité, bulvár má v české politice asi mnohem menší význam než třeba londýnský Sun (o něm a o jeho vlastníkovi Rupertu Murdochovi se říká, že mají sílu volby rozhodovat). Ale i tak je mi to sympatické. V zahraničí dělá něco podobného před prezidentskými volbami například vlivný online magazín Slate (vlastněný vydavatelstvím Washington Post).

Mně osobně to nedělalo problém, ani když jsem byl komentátorem Lidových novin. Napíšu to klidně i letos, bude-li to někoho zajímat - tedy až se konečně rozhodnu, jestli konzervativně zůstanu u volby ODS, anebo potrestám tuhle stranu truchlasem pro TOP 09. Ale například kolega komentátor Bohumil Pečinka jednou říkal, že o tom, koho volí, nemluví ani se svou ženou.

Mimochodem, v tom si je podobný s Václavem Klausem. Ten řekl novinářům cosi podobného poté, co v pátek odvolil. Samozřejmě, že média zajímá, komu prezident dal svůj hlas - jestli některé z euroskeptických stran, které se k němu tak vehementně hlásí, nebo třeba znovunalezenému příteli Miloši Zemanovi, anebo se po Topolánkově odchodu vrátil k podpoře ODS. Asi se to nikdy nedozvíme. A kdy, tak až z pamětí, které možná někdy napíše.

Otevřenější byl Jan Fischer, který coby oblíbený úřednický premiér politiku již pomalu opouští. Prohlásil, že se rozhodoval podle noblesy. To může znamenat cokoliv, ale nelze si nevšimnout, že jde o slovo, jehož slovní základ je odvozen z latinského "nobilis", stejně jako anglické slovo "nobleman". A to znamená šlechtic či aristokrat. Pokud víme, z tohoto ranku kandiduje v těchto volbách pouze jeden člověk.

Fischer mohl říct jeho jméno rovnou, ale udělal to noblesně.

Převzato z blogu Extra se svolením autora.