Čínský systém sociálního kreditu nad vodami

Na dvě stě milionů kamer sleduje jeden a čtvrt miliardy Číňanů. Je to základ systému sociálního kreditu. Kdo zlobí, má ho nízký a nesmí nastoupit do vlaku. Jsou to obecně známé skutečnosti a je snadné od nich odvodit závěr, že něco podobného hrozí i u nás, v západním svobodném světě.

Z jednoho úhlu pohledu je to souboj s technologiemi. Do našeho světa přicházejí technologie schopné vidět, slyšet a počítat. Každá novinka vzbudí obavy, pak si lidi zvyknou. I na Západě máme kamery, podle odhadů v počtu odpovídajícím čtvrtině těch čínských. Odkaz na Orwelova vševidoucího Velkého bratra je nabíledni. Policejní výkazy o počtech pochytaných zločinců a násilníků výhrady vůči kamerám poněkud uklidnily. Čerstvá vlna neklidu se vzedmula docela nedávno v souvislosti s novými občankami s čipem. Na čipy všeho druhu jsou lidé citliví, zvláště pak na čip v občance, který má nahraný obličej a dva otisky prstů. Legitimace coby doklad totožnosti byla u nás zavedena jako dobrovolný doklad v roce 1919. Němci z ní udělali povinnost hned po záboru zbytku Československa 17. března 1939, s fotkou a otiskem palce, stejnou úpravu pak převzaly občanské průkazy poválečné. Jaká to byla úleva v šedesátých letech, kdy s ochabnutím brutality přišly do oběhu občanky bez otisku prstu a voilá, máme rok 2021 a otisky zde jsou dokonce dva.

Covid jako příležitost

Za uplynulý rok a půl jsme si vln neklidu užili několik, v souvislosti s pokusy o trasovací systémy. Rozčilení bylo vždycky mnoho, neúměrné efektu. První to byla e-rouška, z takzvaného covidpasu byl málem casus belli občanské války. Za jedno i druhé byly utraceny nezveřejněné peníze a upadly do zapomnění, aktuálně máme Tečku. Ta dobře funguje technicky, jako panevropská jízdenka do svobody nikoli. Přes eurohvězdičky dekorující přívětivě zelenou obrazovku Tečky budou po vás chtít všude papír, pokud možno víc. Je to málo zábavná taškařice, pro někoho noční můra. Nezbrojí zde Velký bratr ve snaze zotročit občany?

Není snadné na tu otázku jednoznačně odpovědět. Naše společnost má padesát let zkušenosti s nacistickou a poté komunistickou totalitou a dokáže zacházet se šlendriánem jako s drátěnou košilí chránící od nejdotěrnějších dotyků. Tečku jsem použil jednou v Portugalsku a obrazně řečeno mi ji omlátili o hlavu, v domovině nikdy. Jinde je to jinak. Referuje spřízněná duše z Austrálie. U vchodu kamkoli kdekoli mají QR kódy, v mobilu pak vládní aplikaci. Vejdete k holiči, a už appka ví, že jste byli u holiče. Kdo by chtěl v Austrálii jet do sousedního státu, potřebuje pas, do skutečné ciziny za australské hranice něco jako výjezdní doložku, kterou dostane za nejasných podmínek jen někdo. K cestě je třeba PCR test starý maximálně 72 hodin, testovací centrum garantuje, že ho dodá do pěti dnů. Klasická hlava 22.

Svědectví „našeho člověka v Austrálii“ míří k jádru problému. Je zřejmé, že obava není z toho, co nějaká temná síla v pozadí s nasbíranými daty provede a jak jich zneužije proti občanovi – ve stylu čínského sociálního kreditu. Tady máme před očima obraz instituce puštěné ze řetězu, aby ve jménu obecného blaha konala dobro.

Kdy to skončí

To je absolutně zásadní otázka. V Austrálii měli od začátku pandemie 35 tisíc potvrzených případů, zemřelo 932 lidí. Za minulý týden umřelo devět Australanů. To je o sedm méně než u nás, přičemž naše čísla jsou tak nízká, že naše měkká opatření vnímáme jako nehoráznou šikanu. Závěr z toho plyne znepokojivý. Australská společnost, která nikdy nezažila totalitu žádnou, natož pak nacistického a komunistického typu, snese tak absurdní omezování, protože jí namluvili, že je to ve prospěch věci.

Perspektiva je ale ještě horší.

Funguje to tak, že vznikne problém a společnost reaguje zřízením instituce. Příklad: bylo pár let sucho, vznikly orgány pro boj se suchem, vyhlásily pětisetletou pohromu, načež se spustily deště. Zatímco píši tyto řádky, leje. Otázka pro chytrou hlavičku, byly orgány zrušeny? Podle Parkinsonových zákonů by měly nabírat nové pracovníky.

Totéž se bude dít kolem koronavirového válčení. I kdyby na celém světě objevili někde v tibetských horách jednoho covidem postiženého pastýře, budou burcovat proti potenciálnímu pacientovi nula a opatření ještě zpřísní. Není to prognóza vycucaná z palce. Všichni dnes snášíme ponižující osobní prohlídky na letištích. Ty bývaly běžné jen v kriminálech nebo v dolech na diamanty, kde vám zkoumali konečník, jestli v něm neschováváte nový Koh-i-Noor. Naposledy mi stahovali za účelem prohlídky kalhoty na letišti v Ruzyni. Vznikl institut a ten se své existence nikdy sám nevzdá.

Snad ještě není pozdě a snad je ještě čas zakroutit hydře krk. Přísná omezení měla smysl, když opravdu hrozilo zahlcení nemocnic, lidi umírali pod morfiem na lehátkách na chodbách a mrtvoly se skladovaly na zimním stadionu (Madrid). Díky vakcinaci a imunitě vyvolané proděláním je tato hrozba někde – kupříkladu u nás – už iluzorní. Trvejme na tom, aby hrozba institucionalizace šikany zmizela.

Hrozba totiž není ani v samotném sběru dat a jejich následném zneužití, hrozba je ve vzniku stálých orgánů šikany. Proti zneužití naštěstí máme demokratické instituce. Ale vznik byrokratických orgánů bohužel demokracie podporuje, protože je třeba vymýšlet nové a nové trafiky pro přátele a přátele přátel, což je princip demokracie jednadvacátého století.

LN, 11.8.2021

Neff.cz