Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996SPOLEČNOST: Věda a politika
Pokud by se diskuse o tomto tématu měla držet argumentace odborné, která své poznatky čerpá z vědeckého výzkumu, zeptal bych se pana Konečného, jaká fakta svědčí pro jeho názor. Zná odbornou práci, která srovnává schopnost řídit auto u souboru řidičů, z nichž by polovina těch 0,5 objemového procenta alkoholu v krvi měla a polovina by měla nulovou koncentraci?
Nevím, co myslí pan Konečný tím, že člověk po jednom nealkoholickém pivu za volantem znejistí. Vždyť možná myslí totéž co já, když jsem napsal, že se chování člověka s klinicky nevýznamnou koncentrací alkoholu v krvi změní více vědomím, že něco vypil, než tím alkoholem.
Jakmile člověk s tak nízkou koncentrací alkoholu usedne za volant, znejistí ho vědomí rizika, že mu policisté dají dýchnout. Jede proto opatrně, přesně podle předpisů na místech, kde všichni ostatní jedou sedmdesátkou a on se stává překážkou v plynulosti silničního provozu. Způsobila to místní samospráva, která trvá na padesátce. Bůhví proč, když jde třeba o dvouproudovou komunikaci, kterou chodec nemůže přejít už proto, že mezi vozovkami jsou svodidla
Rozhořčení pana Konečného nad chováním některých řidičů sdílím.Nemyslím si však, že bezohlednost a prosazování práva silnějšího může napravit nulová tolenrance alkoholu. Pan Konečný se odvolává na obyčejný selský rozum. Můj selský rozum nechápe, proč se musí jezdit čtyřicítkou nebo dokonce třicítkou na zcela přehledných rovných úsecích silnice nebo ulice. Často také lituji lidi stojící před přechodem pro chodce třeba i v dešti, protože jim svítí červená. Kdyby tam to světlo nebylo, nemuseli by zbytečně čekat, protože na přechodu mají přece tak jako tak přednost. Takové přechody pro chodce – nikoli ty na křižovatce – řízené světly dráždí ten selský rozum řidiče, když před nimi musí zastavit i on na červenou, i když široko daleko není živáčka. Kdykoli je nějaký zákaz v rozporu se selským rozumem, vítězí rozum a zákaz se nedodržuje nebo se dodržuje se zaťatými zuby nanejvýš jen ze strachu před muži zákona. Před muži, kteří se dnes chvályhodně snaží veřejnosti ukázat, že jsou tu proto, aby chránili, a ne proto, aby z nich šel strach.
Dopis pana Konečného mě vede k širší úvaze. Odborník nabízí k diskusi výsledky vědeckého výzkumu: Řešení může jen navrhnout. O realizaci jeho návrhu rozhoduje někdo jiný než on. Jde-li o řešení s vážnými společenskými následky, rozhoduje o něm v demokratickém státě vláda, která je vládnutím pověřena parlamentem, který je dnes volen nikoli Lidem jako v demokracii lidové, ale jednotlivými občany. Není náhodou, že za plentou ve volební místnosti má být volič sám – ani osmnáctiletého mladíka při tom nemůžře kontrolovat jeho otec fandící jiné straně než syn. .
Věda si nemůže dělat nárok na arbitra a rozhodovat o tom, co je správné a prospěšné a co je škodlivé. Věda nerozhoduje o tom, co je zlo a co je dobro. K této otázce se vyjadřuje etika, náboženství, uplatní se tu i tradice a konec konců to, čemu se říká veřejné mínění. Neznamená to, že by vědecká práce neměla svou etiku a své etické kodexy, jako je např. ten, který vychází z Hippokratovy přísahy pro lékaře. Obdobou jsou kodexy advokátů a měly je i řemeslnické cechy. Taková pravidla jsou jakýmisi spojitými nádobami s veřejným míněním, jak ukazují diskuse o pravidlech, jak zacházet s laboratorními zvířaty.
Své meze má i ten zdravý selský rozum. Především neexistuje obecná shoda o tom, co to je. Pro někoho je proti selskému rozumu, když se někdo cítí šťastným, protože našel čtyřlístek, jiný se cítí zdravější, když se živí biopotravinami. Selský rozum značné části obyvatelstva Pyrenejského poloostrova nechápe, co mohou mít lidé proti býčím zápasům.
Postmodernizmus tvrdí, že neexistuje apriorní hierarchie hodnot. Pořádek si v tom musí udělat každý sám a vytvářet si svůj žebříček hodnot. Tento žebříček nemá vnucovat jiným.
Platí to na různých úrovních. Na úrovni velkých civilizací o tom opatrně hovořil v roce 2004 tehdejší francouzský president Jacques Chirac, když se vrátil z Číny. Přesvědčil jsem se o aktuálnosti tohoto problému při své nedávné návštěvě velkých čínských měst a při rozhovorech s čínskými psychiatry na kongresu v Hong Kongu. Svět nemůže čekat, že většina obyvatel Číny, vyrůstajících v tisícileté tradici, že moc je delegována od hlavy státu dolů (ať je panovníkem císař nebo komunistický diktátor), bude s nadšením prosazovat rychlou přeměnu Číny ve svobodnou parlamentní demokracii.
Denně to prožívám jako jedinec, při předpisu léků svým pacientům. I když se řídím vědeckými poznatky, jsem si vědom, že je to pacient, kdo rozhodne o realizaci mé ordinace. Nemusí si předepsaný lék vyzvednout a zčásti zaplatit v lékárně, může si ho opatřit, ale neužívat ho. Uloží si ho doma pro strýčka Příhodu nebo i pro manželku. Může ho užívat podle toho, jak se právě cítí, a to bez ohledu na to, že jsem ho upozornil, že lék mu pomůže jen po delším pravidelném užívání.
Hierarchie hodnot se v průběhu dějin mění. Na apriorní hierarchii hodnot se neshodnou ani lidé žijící spolu v současnosti. Jakousi hierarchii hodnot vnáší do praktického života zákonodárci, kteří určují, co se trestá a co se odměňuje. Je však mnoho vědecky nerozhodnutelných rozepří, které v praxi, ať chce nebo nechce, musí řešit znovu a znovu politika.
V mé hierarchii hodnot je věda vysoko. Třeba už proto, že si myslím, že řídit se vědou se lidstvu vyplatilo, když díky výzkumu dnes nejsme znetvořeni jizvami a neumíráme na černé neštovice. Především díky vědě dnes lidé dnes žijí téměř dvakrát tak dlouho jako před stopadesáti lety. Mohu se však ptát, zda je délka lidského života tou nejvyšší hodnotou. Vždyť milióny lidí trpících Alzheimerovou nemocí by neonemocnělo, kdyby nepřežili pětašedesátku. Já tento věk přežívám dvacet let. Je v mém zájmu, aby stát vynakládal hodně peněz na zdravotnictví.
Některé základní etické principy, které přežívají po tisíce let, jsou v souladu se základními přírodními principy. Ale i zde může princip zachování jedince soutěžit s principem zachování rodu. Vědci nám spočítali, že množství přírodních zdrojů na naší planetě není nekonečné, takže i ekonomický růst a finanční prostředky mají svůj strop. Věda nemůže rozhodnout, kolik z takto omezeného množství peněz má jít do zdravotnictví, kde nemalá část těchto prostředků slouží k prodloužení života a udržení zdraví ve vysokém věku, a kolik peněz má jít do školství, kde náležitá péče o vzdělání a o vědecký výzkum pomůže vyprodukovat generace lidí se schopnosti vyřešit přežití lidstva v situacích přelidnění, klimatických změn nebo srážky země s obřím asteroidem. Sem pak patří i otázka, zda a do jaké míry má stát podporovat kulturu. Kvalita života, jak jí dnes rozumíme, závisí také na tom, jakou beletrii čteme, jaká máme divadla, film, hudbu, výtvarné umění, rozhlas a televizi. Něco podobného platí o sportu, jehož atraktivitu by měl zvyšovat sport vrcholový.
Zde mám jednu vážnou starost. Jsou naši ministři tak moudrými politiky, aby rozhodovali k prospěchu občanů v postmodernistickém prostředí vědecky nerozhodnutelných rozepří?
Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora
