Jako záležitost jednotlivce, který "podlehl lákadlu peněz", zhodnotil aféru se sedmimilionovým úplatkem pro hejtmana Ratha jeho partajní kolega, místopředseda sociálně demokratického poslaneckého klubu Hamáček. A na politické scéně není zdaleka sám, kdo zavírá oči před vysokou pravděpodobností, že jde při rozkrádání eurofondů o propracovaný systém, fungující už celá léta.

Umožňuje ho nejen fakt, že se vstupem ČR do EU zvýšil objem přerozdělovaných peněz, ale především to, jak jsou zdejší rozhodovací a kontrolní mechanismy nastaveny. A to aniž by záleželo na tom, která strana či koalice je právě u moci.

Dokud totiž ČR čerpala finanční prostředky z předvstupních unijních fondů, například z programu Phare, určoval Brusel nejen pravidla hry, ale předem kontroloval i to, jak se dodržují. Prostor pro jejich zneužití byl mizivý. Mělo to logiku: tyto dotační programy měly zajistit, aby se zájemci o členství v unii mohli na budoucí vstup vůbec připravit.

Jakmile se ale plnoprávnými členy unie staly, došlo k podstatné změně: Otevřel se jim evropský fond soudržnosti, jehož cílem je pomoci členským zemím ke srovnatelné unijní úrovni v takových oblastech jako je infrastruktura, školství, životní prostředí, inovace a podobně. A protože každá členská země má jiné podmínky, a měla by tudíž vědět nejlíp, kam evropské dotace nasměrovat, delegoval Brusel rozhodovací a kontrolní pravomoci nad konkrétními modernizačními programy do jednotlivých států. Zároveň jim poskytl kritéria, podle nichž mají projekty posuzovat a jak mají evropské peníze čerpat. Aby si jejich dodržování pojistil, proplácí Brusel vynaložené finance zpětně: což znamená, že schválené projekty musí jednotlivé členské státy nejdřív zaplatit z vlastního rozpočtu a dostanou peníze teprve, až unijní úřady zkontrolují, zda všechno proběhlo podle pravidel.

S dodržováním pravidel byl ovšem ve zdejších zeměpisných šířkách odjakživa problém: spíš se tu pěstuje tradice, jak pravidla obejít. Při čerpání eurodotací se tahle dovednost, evidentně rozvíjí obzvlášť: spřátelení politici vybírají ve zmanipulovaných výběrových řízeních spřátelené firmy, realizující projekty ve spřátelených podnicích a institucích. Předkladatelé projektů jsou zároveň jejich hodnotitelé, nebo se této úlohy ujímají jejich blízcí. Rychlokvašené agentury kasírují desítky procent za pochybné konzultace a předražené studie, které končí v koši. Výsledkem jsou předražené a nevyužité stavby, golfová hřiště, luxusní aquaparky s horentním vstupným. Miliony v hotovosti, odnášené v krabicích od vína, ukryté pod podlahami luxusních vil nebo ulité do daňových rájů, jsou přitom jen doprovodným folklórem.

Jistě: existují také pozitivní příklady. Výrobní podniky například, které mohly díky evropským dotacím vyvinout moderní technologie a prosadit se na světových trzích. Školy, kde se děti s nadšením učí i matematiku, protože mají k dispozici moderní výukové programy na tablettech. Nebo vědecké týmy, schopné dopracovat se díky modernímu vybavení svých laboratoří k unikátním výsledkům.

Problém ale je, že kdyby se tady dodržovala evropská pravidla hry, mohly eurofondy přispět k modernizaci země mnohem víc. Teď naopak hrozí, že Brusel část z už investovaných miliard nakonec kvůli netransparentním a korupcí provázeným projektům neproplatí. O ty by se pak zvýšil schodek státního rozpočtu. Coby připomínka korupčních afér, které čerpání evropských dotací provázejí. Na změnu zdejších rozhodovacích a kontrolních mechanismů při rozdělování evropských dotací bylo pozdě už včera.