SPOLEČNOST: Tři domy po deseti letech
Na sklonku roku 2003 jsem napsal článek „Tři domy“. V prosinci roku 2010 jsem jej aktualizoval pod názvem Tři domy po sedmi letech. Předpokládal jsem, že další aktualizace přijde někdy v roce 2017, tedy opět po sedmi letech, nicméně světové události nabývají spád.
V prvním článku jsem vysvětloval, že islám rozeznává dva „domy“, tedy dva světy či dvě sféry vlivu. Jednou je „dům míru“, tedy oblast, kde vládne islám, a druhou je „dům války“, tedy oblast, kterou musí islám teprve dobýt. Dále jsem psal, že v současném světě působí tři hlavní duchovní síly, tedy tři „domy“, máme-li použít islámské terminologie: Islám, židokřesťanská tradice a sekulární humanismus. Dále jsem tvrdil, že sekulární humanismus, jakkoli vládne v současnosti v zemích s nejpokročilejší technologií, je jevem přechodným. Nepočítá totiž s duchovní dimenzí člověka a není schopen naplnit tři základní lidské potřeby, totiž potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Pro sekulární humanismus je člověk nejvyšší hodnotou. Člověk je ale pro společenství s Bohem, a tedy k uctívání – a sekulární humanismus je schopen k uctívání nabídnout nanejvýš vítězné sportovní týmy nebo hvězdy popu či filmu. Takové uctívání ovšem nabízí jen krátkodobé nasycení a prázdnota se brzy ozve znovu. Troufnu si předpovědět, že rozhodující bitvu mezi sebou svede židokřesťanská tradice a islám. Bude to pochopitelně nesmírně zajímavé, protože křesťanství je si vědomo, že duchovní boj nelze vést tělesnými prostředky, tedy že islám nelze porazit vojensky. Tím nechci tvrdit, že se státy nemají vojenskému napadení bránit; pouze připomínám, že náš základní boj je duchovní, nikoli politický nebo vojenský. V islámu mohou být přítomny elementy, které vnitřně nesouhlasí s mocenským (násilným) šířením islámu, nicméně tyto elementy, pokud existují, jsou zcela zatlačeny do pozadí. Násilnická složka islámu naprosto převažuje.
Pamětníci si jistě pamatují, jak za komunistických „voleb“ získávala „jednotná kandidátka Národní fronty“ 98 či 99 procent hlasů. Všichni jsme sice tušili, že hodně lidí komunismus „nemusí“, a podobně předpokládám, že je celá řada muslimů, kterým se příčí podřezávání křesťanů v Sýrii nebo vraždění příslušníků opačné větve islámu. Jenže prakticky toho zmůžou asi tolik, jako lidé nadávající na komunismus před sametovou revolucí. A co disidenti? Jistě jste četli o popravách politických odpůrců v Egyptě nebo o vzájemném vraždění v Pákistánu. Ve srovnání s tím, jak se chovají islamisté k disidentům, se Milouš Jakeš choval k chartistům jako něžná chůva. Ne ne, islamisté dobře vědí, jak si zajistit svých 99 % hlasů. Když jsem byl v roce 1990 poprvé v Izraeli, ptal jsem se našeho průvodce: „To nejsou žádní Arabové, kteří by si přáli žít v míru s Izraelem?“ Odpověděl lakonicky: „Ano, jsou, či spíše byli. Máme jich plné hřbitovy.“ Během psaní tohoto článku jsem se dověděl o tom, že bojovníci právě vyhlášeného chalífátu v syrském městě Deir Hafer ukřižovali sedm muslimů, kteří se jim jevili jako „příliš umírnění“. Je to stále stejné.
Když jsem v roce 2003 psal svůj první článek z této série, předpovídal jsem, že islám si získá srdce i mnoha Evropanů. Po sedmi letech jsem zmiňoval překvapení, které zavládlo v Británii, když se zjistilo, že teroristické útoky páchané v Británii nemají na svědomí muslimové, kteří přicestovali z ciziny, ale mladí muži, kteří se v Británii již narodili. Uplynuly pouhé tři roky a jsme mnohem dále: Dnes bojují za muslimský chalífát již tisíce mladých mužů z celé Evropy. Dostat se do Iráku je mnohem jednodušší, než bylo dostat se třeba do Afghánistánu. Stačí odletět do Istanbulu, pak se letadlem či autobusem přepravit do východního Turecka a za pár dnů jste v Iráku. Tam jsou tito mladí muži cvičeni, tam se učí podřezávat hrdla nevěřících (a případně i věřících) … a za pár měsíců či let se vrátí. Britské tajné služby bijí na poplach: Už nyní nemají dost lidí, aby mohly sledovat všechny potenciální pachatele teroristických činů. Obávám se, že ve Francii či Německu to nebude lepší. Tyto země budou mít do pěti let takové problémy, že budou nevěřícně vzpomínat, jak kdysi Američanům vyčítaly Guantánamo.
Právě vyhlášený chalífát se nemusí udržet. Ti, kdo ho vyhlásili, se ovšem nevzdají. Vedou přece svatou válku. Možná s přechodným neúspěchem dokonce počítají. Ale vědí, co chtějí – a také vědí, jaké území chtějí. Zveřejnili mapku, na níž je zakresleno území, které si chalífát nárokuje. A v souladu s muslimskou ideologií je to veškeré území, které muslimové kdysi ovládali. Z evropských zemí především Pyrenejský poloostrov, tedy Španělsko a Portugalsko, pochopitelně celý Balkán a celé Maďarsko, větší část Slovenska a severní pobřeží Černého moře (území bývalého Krymského chanátu).
Vím, že naše ministerstvo vnitra se v poslední době začalo zabývat otázkami, které souvisejí s pronikáním islámu i do střední Evropy, a zdá se, že studování této problematiky berou na ministerstvu naprosto vážně, což je jen dobře. Za hlubší studii stojí, proč poměrně hodně evropských žen konvertuje k islámu – a to nejen v západní Evropě, nýbrž rostoucí měrou i u nás. Zatím jedinou odpověď jsem našel v nedávno vydané brožurce Sex, drogy a islám, kterou napsal Martin Konvička. Jeho odhady či zjištění vypadají zajímavě; bylo by ale potřeba hlubší a důkladnější studie, aby jeho závěry byly něčím víc než hypotézou. Konvička konstatuje banální pravdu, totiž že řada žen dává přednost tomu provdat se za silného a rozhodného muže (Konvička pro ně razí název „subinky“ – podle toho, že rády přijmou submisivní postavení).
Naše současná mainstreamová ideologie počítá s tzv. „defamilizací“, tedy postupným zánikem klasické rodiny. Problém je v tom, že po tomto vývoji touží jen poměrně úzká vrstva elit. Tito lidé většinou rovněž přijali za svou ideologii homosexualismu. Zatímco ženy, které tvoří elity, hlásají a žijí ideologii, jež vyžaduje, aby se ženy věnovaly kariéře a kromě toho měly děti, ženy s nižším vzděláním po takovém životě netouží – už proto, že se chtějí důstojně uživit, ale nikdy nebudou „dělat kariéru“. Klasické nábožensky sankcionované paradigma rodinného života během nadvlády komunismu více méně zaniklo, sexuální revoluce zvítězila na celé čáře, ale… nechává člověka prázdného. A tak „subinky“ přijímají islámskou ideologii, byť dobře vědí, že je manžel může případně občas zmlátit. Zamýšlejí se ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier nebo ministryně sociálních věcí Michaela Marksová nad těmito skutečnostmi?
Muži u nás zatím k islámu nějak masově nekonvertují. Netvrdím, že u původních obyvatel západní Evropy je možno mluvit o „masových“ konverzích k islámu, nicméně počty konvertitů jsou opravdu znepokojivé. Současné uspořádání společnosti a současná mainstreamová ideologie toho po mužích moc nechce. Sexuální revoluce totiž osvobodila spíše muže než ženy. Osvobodila je … především od zodpovědného rozhodování. Mohou mít sex kdykoli, bez nutnosti postarat se o manželku a o děti. Mladí muži si prostě mohou „užívat“. U některých ale nastává doba, kdy si říkají: „Tak pro tohle se žije?“ Kromě toho jim současná evropská kultura vzala jakoukoli formu přechodových rituálů či iniciace. Se zrušením povinné vojenské služby se už nenaplňuje ani pokleslé heslo o tom, že „vojna dělá z kluků chlapy“. Jistě, každý si tento deficit může řešit svobodně a individuálně – může třeba chodit na paintball. Obávám se ale, že otázku „Tak pro tohle se žije?“ paintball nezodpoví.
Islám lidem poskytuje právě to, co jim není schopen poskytnout sekulární humanismus – naplňuje dvě ze tří základních duchovních potřeb, které jsem zmiňoval: Potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Tyto dvě potřeby naplňuje natolik silně, že mnozí lidé jsou ochotni smířit se s tím, že nejdůležitější z těchto tří potřeb – potřebu být milován – naplnit nemůže.
Z mého hlediska ovšem islám nabízí nesprávná naplnění legitimních potřeb. Naplňuje sice lidskou potřebu někam patřit, nicméně člověk volící islám volí (ne-li v teorii, tedy dozajista v praxi) společenství násilnické. To sice poskytuje silné vědomí identity, ovšem identity nesprávné. Islám dává konvertitům pocit, že se podílejí na úžasném úkolu dobytí světa, ovšem na straně zla. Jistě, člověk konvertující k islámu musí pevně zavřít oči před skutečností, že údajný „dům míru“ je plný bratrovražedných bojů, kdežto „dům války“ je – přinejmenším v Evropě – oblastí relativně stabilní a prosperující.
Militantnost islámu zvyšuje jeden podstatný faktor: Postup islamismu znamená vždy ekonomickou katastrofu. Po materiální stránce se v dnešním Íránu mají hůře než před padesáti lety za vlády nenáviděného šáha Rezá Páhlavího. Tzv. „Arabské jaro“, zpočátku reformistické hnutí, podle mých předpovědí neuspělo (a to se mnou polemizovali odborníci – arabisté) a jeho důsledkem je, snad s výjimkou Tuniska, naprostý ekonomický rozvrat. Chalífát, pokud se udrží (a obávám se, že pokud se neudrží, bude po krátkém čase vyhlášen znovu), bude nucen – podobně jako kdysi Hitlerovo Německo – neustále expandovat a napadat okolní státy, protože jeho rozpočet bude katastrofálně deficitní (podobně jako byl katastrofálně deficitní rozpočet hitlerovského Německa). Tlak na Evropu bude stoupat – jednak tlak imigrační vlny, neboť hrozí, že zanedlouho budou v severní Africe (především v Egyptě) doslova mřít hladem, jednak tlak vojenský. Že ovšem nepůjde o „klasickou“ liniovou válku, je všem odborníkům jasné. Bude to „partyzánská válka“. A pátá kolona v západní Evropě je již dostatečně silná.
Jediné, co by mohlo Evropu zachránit, je duchovní obrození – návrat k pravému Bohu. Ten by předpokládal mimo jiné pokání za zločiny, jichž se Evropa dopouštěla na židech. Ano, vyhnali jsme židy, dostali jsme muslimy. Pokud se vůbec o záchranu pokusíme, čeká nás dlouhá cesta. A na té nás nepovede ani předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, ani předseda Evropského parlamentu Martin Schulz.