Pouhý den před 17. listopadem jsem se zase jednou rozčílil nad nejčtenějším zpravodajským serverem. Objevil se tam článek o nejnovějším průzkumu, podle kterého rekordní počet obyvatel naší země nepociťuje hrdost na to, že jsou Češi. Čtu dál a zjistím, že otázky směřovaly spíše na hrdost na Českou republiku, a ve finále se ukázalo, že tazatelé mířili k hrdosti na stát a jeho instituce.

To už ani profesionální novinář nedokáže pochopit rozdíl mezi státem a národem? Vždyť je to - abych použil přirovnání novinářské obci blízkého - rozdíl asi jako mezi štamprlí a lihovinou, která se do tohoto pohárku nalívá. Stát jeformou, souborem institucí a pravidel, zřízených na vymezeném území za účelem veřejné správy a dalších úkolů, které má plnit. Národ je naopak obsahem, dobrovolným společenstvím lidí, cítících sounáležitost na základě jazyka, kultury, historie a dalších atributů, tvořících jeho jedinečnost. Na světě existuje mnoho národů bez státu či naopak států konstituovaných zcela mimo národnostní hledisko.

Právě 17. listopad je příležitostí, kdy bychom si zásadní rozdíl těchto pojmů měli uvědomit. Historicky se tento den konstituoval jako svátek boje proti totalitě, zasahování státu do všech oblastí lidské činnosti a mezilidských vztahů. Když v listopadu 1989 lidé vyrazili do ulic, měl k tomu každý svůj soukromý důvod - někomu vadily prázdné obchody, někomu nemožnost cestování, jinému nesmyslná úřední buzerace. Pro všechny tyto problémy ale existoval společný jmenovatel - absolutní vliv instituce státu. Ať lidem vadilo cokoliv, vždycky šlo v nejhlubší podstatě o to, že stát zasahoval do příliš mnoha věcí. Buď tam, kam zasahovat neuměl, nebo naopak tam, kde to uměl až moc, ale každopádně se jednalo o věci, v kterých byla ingerence státu chybou, ne-li absolutním nesmyslem. Už v létě 1989 si Miloš Jakeš bystře povšiml, že v kapitalismu, když není chleba, tak lidi kritizují pekaře, zatímco u nás se ptají, co dělá strana a vláda.

Za těch dvacet dva let jsme pochopili, že je nesmysl, aby vláda pekla chleba či distribuovala citrusy. Diskutuje se o minimálním státu, o tom, jaké další věci by měl přenechat soukromníkům či občanské společnosti. Je to nepochybně správně, stát by měl být až tím posledním, kdo by se měl těchto úkolů ujímat, až když se ukáže, že na to nikdo jiný nestačí. Jenže minimalizace role státu má i své důsledky. Na jednu stranu by samozřejmě měla vést k úlevám na daňové zátěži (neboť daně principielně nejsou nic jiného než příspěvky na veřejnou správu a další činnost veřejnoprávních institucí), ale na druhou stranu se tím snižuje odpovědnost státu za dění na jeho území.

Obvinit ze všeobecného marasmu stát, případně personifikovaně "panstvo" nebo "ty nahoře" je velmi snadné. Pokud skutečně kecají do všeho (případ totalitních režimů), tak je to i spravedlivé. Jenže co když se lidé rozhodnou státu přistřihnout křídla? Jestliže se stát dělí s občany či jejich spolky o to, co se v zemi odehrává, musí být lidé ochotni převzít i část odpovědnosti za důsledky této činnosti.

Nevím, jestli se v téhle zemi žije tak špatně, jak naznačuje novinářský výklad zmíněného průzkumu. Respektuji, že někomu to tak může přijít, ale já sám celkem často cítím i hrdost na to, co čeští lidé dokážou. Mám radost, když vidím, že soukromník s dostatečnými zkušenostmi, potřebným kapitálem a skutečnou podnikatelskou vizí (nikoliv pouhou vidinou krátkodobého zisku) dokáže uspět i v takových donedávna státu vyhrazených oblastech, jako je vlaková doprava. A nesnáším paušální odsudky o neschopnosti, sebestřednosti nebo zkorumpovanosti českého národa. Nepochybuji, že zde, jako koneckonců i všude jinde, žijí také lidé šikovní, pracovití a velmi schopní.

Zaplať pánbůh, dnes už nejsme v situaci, kdy by jejich snaha byla limitována stupiditou systému, věřícího, že ví všechno nejlépe a dokáže řídit celou společnost. Již dvacet dva let je odpovědnost za dění v této zemi rozdělena mezi stát, společenské instituce sdružující lidi na bázi dobrovolnosti a jedince. Tato odpovědnost se však neprojevuje jen negativně, ve smyslu viny za to špatné, ale i ve formě zásluh za to, co se podařilo. Tím spíš je smutné, když kvůli několika korytářům přehlížíme všechno dobré, co lidé v této zemi dělají.