Od dětství jsem byl fotoamatérem a kinoamatérem. Někdy v první polovině 80. let jsem nahradil 8mm kameru Admiru svou první videokamerou a pokračoval v natáčení rodinných dokumentů, v kterých započal již můj otec, takže jsem mohl plynule navázat na své filmem zachycené dětství.

Videokamera, to byl již zvuk a přirozená barva, na rozdíl od dnes již poněkud vybledlých barevných snímků, které jsem natáčel na východoněmecký materiál ORWO. Nezůstal jsem jen u rodinných snímků, ve své videotéce mám i záběry míst spojených s atentátem na Reinharda Heydricha, které pohltila výstavba magistrály, celou původní zatáčku v Holešovičkách zachycenou i v Sequensově filmu „Atentát“ nebo dům rodiny Novákových v Libni č. 375/5, pomocníků Kubiše a Gabčíka. Novákovi byli zavražděni v Mauthausenu i se 14letou dcerkou Jindřiškou, která po atentátu odvedla Kubišovo zakrvácené kolo od Baťovy prodejny na tehdejší Kirchmeyrově třídě. Dům však musel ustoupit výstavbě metra, a deska byla proto přesunuta na dům vedlejší. Ulice s tímto domem se nachází v blízkosti Palmovky a dnes nese název Novákových.

Možná se cenným dokumentem stane i dolní zámek v Panenských Břežanech, sídlo protektora Heydricha, který se na rozdíl od horního zámku, sídla K.H.Franka, stává ruinou. Vzácným socialistickým dokumentem je i odhalování busty mjr. Schramma, agenta NKVD a StB, městským tajemníkem KSČ Miroslavem Štěpánem na Vinohradech v roce 1988, při kterém řečnil o pomluvách Schramma v souvislosti se smrtí Jana Masaryka a o přestavbě a glasnosti jako důkazu síly našeho socialistického zřízení.

No a dokumentem dokumentů je záznam dvou rozhovorů – s vedoucím 8. oddělení ÚV KSČ (armáda a bezpečnost) Rudolfem Hegenbartem a Miloušem Jakešem, které jsme se Zuzanou Blühovou, tehdy novinářkou BBC, navštívili v jejich domovech; v případě Hegenbarta v jeho domě na Vysočině, kde se rozpovídal při lahvi whisky, a Jakeše v jeho vile v Kozlovské ulici v Dejvicích.

Až nyní jsem však zjistil, že mám i videozáznam, který předchozí záznamy svým historickým významem překonává. O snu jednoho plukovníka. Kde byl pořízen? Ve Vinohradském divadle v průběhu sametové revoluce. Ale od začátku.

Tím byl Albertov, kam jsem si vzal 17. listopadu videokameru na shromáždění studentů organizované Městským výborem SSM. Jak jsem pak uviděl, byly tam i jiné videokamery – obsluhované estébáckými kameramany . Poté jsem v revoluční euforii lítal s kamerou po pražských divadlech, kde se odehrávala představení, která napsala sametová revoluce a jejímiž protagonisty byly jeviště i hlediště. Bylo toho tolik, že mi nestačily ani rezervní mikrokazety, které jsem pak přetáčel na velké videokazety VHS. Kdo pamatuje tu nádhernou atmosféru, v které se lidé ještě nedělili podle politických stran, kdy nebylo oligarchů, tunelářů, posametových podvodníků všech druhů, bědných ani ponížených, ale jen znovu do svobody zrozených občanů, kteří vzrušeně diskutovali se svými herci, mezi nimiž se najednou objevili Kryl, Přenosilová, Hutka a další exulanti, a poslouchali telefonáty s Třískou a Matuškou, ví, o čem píši. Svoboda slova a svoboda projevu již nebyly jen na papíře a její první doušky v divadlech byly opojné.

Nyní jsem si nechal kufr plný cívek 8mm filmů, desítky a desítky videokazet okopírovat na harddisky. Přehrávám si je na notebooku postupně, času je mnohem méně než tehdy, kdy jsem mačkal spoušť. A najednou jsem s překvapením objevil ZÁBĚR. Na jevišti Vinohradského divadla stojí u mikrofonu štíhlý Miloš Zeman a jeho tehdejší slova volají po konfrontaci s dneškem. Ještě mladý prognostik uváděl údaje ze svého článku „Prognostika a přestavba“ otištěného v létě 1989 v Technickém magazínu, který založil jeho proslulost, díky které také vstupoval po 17. listopadu do diskusí v pražských divadlech.

Srovnával naši životní úroveň se zaostalými zeměmi jako Nepálem, Peru a dalšími, úmrtnost, úroveň vzdělání a výdaje na něj a dalšími ukazateli. Mluvil i o systému nekontrolované moci, o nezastupitelském systému, který si dal na bankovku masového vraha. Jak se později zjistilo, řada jeho údajů byla nesprávných. Miloš Zeman si již tehdy vymýšlel a citoval neověřená fakta. Byl ale vtipný, hovořil o politicích, kteří nedovedou zformulovat jedinou kloudnou myšlenku, a upozorňoval, že „revoluce se nedělá pro zvýšení vyjadřovacích schopností našich představitelů“. Dovolávaje se T.G.M., varoval před „patologickou sedlinou“ tvořící 10 % národa. Jak uvedl: „Společnost může být řízena inteligentními lumpy, jejichž inteligence částečně kompenzuje nedostatek jejich charakteru. Může být řízena i čestnými hlupáky, jejichž čestnost může aspoň částečně kompenzovat jejich nedostatek inteligence. Běda ale společnosti, které se podaří vytvořit jejich syntézu.“

Jako příklad uvedl jednoho tankového plukovníka, který v Žatci sní o tom, jak jeho tanky projedou Václavským náměstím! Dodejme, že plukovník byl nikoli ze Žatce, ale ze Slaného, a na sjezdu JZD 1. prosince 1989 vyhrožoval, že jeho tanky zachrání socialismus v jeho vlasti. Jmenoval se Zdeněk Zbytek. Je to dnešní manažer Strany práv občanů, přítel a rádce prezidenta Miloše Zemana. Také miliardář, obchodující se svými exkomunistickými soudruhy ze zemí bývalého SSSR.

Tento pan Zbytek v době listopadové revoluce se svojí tankovou divizí v blízkosti Prahy představoval její největší ohrožení. Proto byl také hned po vytvoření demokratické vlády novým ministrem obrany Lubošem Dobrovským odvolán a musel odejít z armády. Jak ale pan prezident říká, jen idiot nemění své názory.