21.1.2022 | Svátek má Běla


SPOLEČNOST: Rok osmičkových výročí

14.1.2008

V záplavě událostí každodenní praktické politiky se občas ztrácejí výročí aktů v pravdě historických. Letos bude tento zvyk pravděpodobně narušen. Blížící se kulatá výročí jsou nepřehlédnutelná.

Vznik samostatné Československé republiky v říjnu 1918 zavdá důvod k přemítání o naplnění státnosti, kvalitě jejího demokratického právního a sociálního rámce. Vzpomenout též můžeme legionářský étos, odpovědnost občana za svoji vlast a její pověst. Klíčová však je úvaha o postavení tehdejší Československé republiky a dnešní České republiky v Evropě, o svazcích sousedských a spojeneckých. Vodítkem nechť nám jsou obsáhlá díla prezidentů Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Dvacet let poté, na podzim 1938, se projevil deficit partnerské spolupráce evropských demokracií, velkých i malých. Mnichovská dohoda, jejíž ambicí bylo za zády Československa legitimizovat, ba legalizovat Hitlerovy choutky na naši republiku, představovala frapantní selhání morálky ve světové politice. Země, k nimž Češi a Slováci vzhlíželi coby svým vzorům, se zachovaly podle rčení o košili bližší kabátu. A stejně jim to bylo málo platné. Válečná kola už nešlo zastavit.

Alespoň se však prokázal význam úzké smluvní spolupráce, rozvíjení společných hodnot a vzájemné obrany před riziky zevnitř i vnějšku. To se později stalo smyslem a posláním evropské integrace. Vstup České republiky do Evropské unie byl mimo jiné sdělením, že se již nechceme dočkat situace, kdy se budou velmoci domlouvat o nás bez nás. Nelze stát stranou a hrát si na ostrov v oceánu ekonomických, politických a bezpečnostních zájmů. Na to jsme sami příliš zranitelní. A pokud má někdo v těchto měsících dojem, že můžeme evropské spojence hodit za hlavu a soustředit se na budování servilní výspy USA v evropském prostoru, obnovuje studenoválečnické vnímání mezinárodních vztahů a hazarduje s rolí České republiky na integrovaném starém kontinentě, rolí, jež jednoznačně převyšuje jak naši rozlohu, tak lidnatost.

Inklinovat k silným dubiskům se ne vždy rentuje. V roce 1948 jsme završili pohrdání americkou hospodářskou pomocí (jejím symbolem byl poválečný Marshallův plán) a vrhli se do rudého chomoutu. A když se v roce 1968 Moskva rozhodla umlčet pražskou revoltu, nezastal se nás už ani Washington.

Odvaha a vlastenectví většiny předků v letech 1918 a 1938 v nadcházejícím roce nejspíš dojdou zasloužilého ocenění. Uchopit osmačtyřicátý však může být obtížnější. Byl reakcí na válku, prvorepublikové sociální nerovnosti a zhoubný militarismus, jak tvrdí jedni, nebo odporným pučem, jak říkají druzí? Jak se mohlo stát, že demokratická společnost si sama utáhla smyčku kolem krku? Zjednodušenou národnostní politikou, násilnou redukcí partajního spektra a jednostrannou orientací zahraniční politiky… Odpovědi bychom měli hledat zejména u přeživších demokratů, těch, co přečkali komunistické perzekuce a za svoji věc oddaně bojovali třeba i v exilovém prostředí.

Úkol zhostit se zmíněných výročí se ctí stojí před všemi politickými stranami. Velmi pozorně sledována však bude zejména sociální demokracie.

Pro zdejší pravicové rychlokvašky je tuze výhodné vykreslovat značku KSČSSD a kombinovat demokratický socialismus s totalitním uvažováním komunistů. Levicové strašidlo zabírá v kampaních předvolebních i mediálních. Přitom sociální demokraté patřili k prvním obětem rozpínavých komunistických chapadel. Stejně tak není náhodou, že stěžejní skupiny normalizačního disentu se hlásily k levicovým – socialistickým či sociálně demokratickým - myšlenkám…

Jediným okamžikem, kdy došlo k vědomému a pochopitelnému průniku sociálně demokratických idejí s vizemi reformního komunismu, byl rok 1968. Jestli jej ale budeme chtít interpretovat pouze jako střet různých levicových koncepcí či dokonce jen jako zápas o charakter tehdejší KSČ, nastražíme sami sobě past. Vždyť mnohem významnější byl mezinárodní rozměr revolučního roku 68, vzepětí studentstva napříč Evropou, ale také kulturní kvas a rehabilitace občanského principu.

Aniž by šlo zlehčovat zásadní bitvy na půdě vedení komunistické strany, hlavními a nezpochybnitelnými hrdiny osmašedesátého byli občané, kteří se odhodlali zvednout hlavu a nadechnout čerstvého vzduchu. Pokusili se vzít osud do vlastních dlaní a utvářet společnost, v níž stojí za to žít. Že s nimi ruku v ruce šli spisovatelé, filmaři, intelektuálové, studenti a samozřejmě i osvícení komunisté a sympatizanti dalších politických proudů, bylo podstatné, ale zároveň i „normální“. To už spíše dnes bychom se měli pídit, kam se poděla občanská angažovanost a zájem o věci veřejné.

Odkaz roku 1968 spočívá nejen v popularizaci učení demokratické levice nebo ve svlečení státoprávních pout (a příklonu ke standardní společnosti bez vedoucí úlohy jedné partaje, zato s rovnoprávným česko-slovenským federativním uspořádáním), ale především v dynamice vývoje a lidské aktivity. Dvojnásob to vyniká ve chvílích, kdy v první dekádě třetího tisíciletí konzervativní vláda odmítá oprávněný požadavek obyvatel na vypsání referenda k americké radarové základně a kdy se uchyluje k tvrdým daňovým a sociálním opatřením jdoucím proti solidárnímu konceptu evropské společnosti rovných startovních příležitostí.

Čtyři kardinální výročí, jež se na nás v tomto osmičkovém roce vyvalí, můžeme pojmout čítankově, učebnicově, šablonovitě. Oprášit data, jména, poučky a odhalit zase nějaký pomník. Odpovědností politiků a jejich stran by ale mělo být pátrání po tom, co minulost pojí se současností, po bodech body, jejichž zevrubná analýza nám dosud schází a z nichž lze čerpat podněty pro další utváření demokratického českého státu. A bylo by škoda opomenout, že rok 2008 bude ověnčen také volbou českého prezidenta. K jaké asi tradici se jednotliví kandidáti přihlásí?

Kouzlo české historie tkví v pestrosti, která skrývá varování i následováníhodné vzory. Dějiny nejsou statické, typický je pro ně pohyb. Pouze politici, kteří jsou schopní jej zachytit, disponují vůdčím potenciálem.

Psáno pro ČRo6 a časopis Trend








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.