Tvorba hrůzostrašné politické „novořeči“ v té či oné době je proces, nad kterým bychom neměli jen tak s úsměvem mávnout rukou. Právě naopak. Měli bychom zpozornět a zůstat ostražití. Britský spisovatel a dnes bychom řekli i velký politologický vizionář George Orwell nám ve svém díle už koncem čtyřicátých let minulého století ukázal, k čemu potřebují globální diktátoři novořeč a jak nebezpečnou a duchovně smrtící zbraní by mohla být v rukou budoucích globálních vládců. Svým způsobem předpověděl i současnou tzv. „politickou korektnost“.

Demokracie s přívlastkem není demokracie. Ani lidová nebo liberální. Prostě není. Stejně jako nemůže být ženská těhotná jen částečně, tak i svoboda a demokracie jsou pojmy nedělitelné. Buďto jsou, anebo nejsou. Novotvary jako „liberální to či ono“, které politická nátlaková menšina považuje zcela jistě za politicky korektní, dnes slýcháme v tzv. „hlavním sdělovacím proudu“ čím dál tím častěji. Nechme stranou skutečnost, že tento proud už pro zvídavé dávno není ten hlavní. Užitečnější bude zaměřit se na příčinu tohoto jevu.

Asi stejně jako mnoho z vás jsem si všiml, že poslední týdny vede ve veřejném prostoru slovo „lepšolidi“. Což mají být zřejmě lidé na rozdíl od nás normálních čímsi lepší. Už jenom tohle je podezřelé a musí to celou normální většinu národa pěkně naštvat. A také jsem si všiml, že vzápětí se začaly názvem „lepšolidi“ navzájem častovat obě části našeho ideologicky nakřivo rozpolceného národa. Původní význam měl být otočen a posluchačská obec zmatena. Tohle média předvádějí často. Zde musím připomenout, že poprvé to slovo veřejně použil prezident Zeman, když jím souhrnně nazval nátlakovou menšinu zvanou „pražská kavárna“ spolu se všemi kavárně poplatnými sdělovacími prostředky. Nu, a kavárna začala mít problém, protože nejhorší je, když se vám někdo nakonec začne smát. Nezbylo jim než se pokusit hodit ten ironicky posměšný termín na ty druhé.

Pojďme to tedy trochu prozkoumat. Okamžitě jsem si vzpomněl, že už jsme zde něco podobného jednou měli. Za mého útlého mládí nám někteří propagandisté s vážnou tváří říkali, že komunisté jsou lidé zvláštního ražení. Jak později vyprávíval Jiří Menzel, jsou asi ukuti ze zvláštní hmoty, a k tomu starý pan Rudolf Hrušínský dodával, že ví, z jaké.

Národ si to tehdy přebral po svém, ale protože se také říkalo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ a za projevy nesouhlasu se buď vyhazovalo z práce, nebo rovnou zavíralo, lidé raději drželi hubu a krok. K tomu nás od rána do večera z rádia bombardovali budovatelskými písněmi typu „Šel Frantík kolem zahrádky“, kde jsme se například dozvěděli, že Frantíkova milenka byla fréza. Už tehdy jsme se tomu smáli, až jsme se popadali za břicha. Ale kdyby jenom tohle. Také jsme slyšeli zpívat veršíky „zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí“ anebo také „všichni jsme mladí, měšťácký západe, mladý je každý komunista“. Že by konečně vymysleli elixír mládí? A pouze na okraj: nehlásají dnes něco podobného zrovna Piráti?

Ve skutečnosti to pro nás, tehdy odrůstající děti, nebyla doba příliš veselá. V časopise „Junáci vpřed!“ náhle přestaly vycházet Foglarovy „Rychlé šípy“ a záhy zmizel i celý časopis. Skautskou klubovnu na okraji města nám vzali a zavřeli. Skautský oddíl přejmenovali na „Pionýra – Junáka“ a brzy už jen „Pionýra“. Zmizeli i naši vedoucí. Pak přišli noví, kteří nám místo nauky jak se chovat správně v přírodě, jak udržovat táborový oheň, jak vázat uzly, jak jezdit na lodích po řece a jak si cvičit vůli lovením bobříků pořádali ve školních třídách jakási dětská politická školení, na kterých jsme se dozvěděli, jaký hrdina byl Pavlík Morozov a že udat své rodiče za „nevhodné politické názory“ je správné.

Nedivte se, že jsem poněkud posmutněl. Došlo mi, že spolu s „lepšolidmi“ to zde máme celé znovu. Čas tu chorobu nevyléčil a choroba jen znovu metastázuje. Ovšem změnila název. A jako tehdy, první v hledáčku je dorůstající mládež. Jenže soudruzi noví marxisté se poučili ze svých starých chyb. Obnovené skauty neruší, ale vnikají do jejich vedení pokud možno tak, aby si toho nikdo nevšiml. A nejde jen o skauty, podobné je to i s některými učiteli ve školách.

Nový název staré choroby je „levicový liberalismus“. A aby překroucení pojmů bylo dokonalé, přimíchali k tomu jeho tvůrci ještě docela drze slovo „demokracie“. I tohle matení veřejnosti zde už jednou bylo. Po komunistické „lidové demokracii“, která však byla zároveň i tzv. diktaturou proletariátu, nám eurosoudruzi milostivě nadělili „demokracii liberální“. Jenže jestliže jednou znamenal přívlastek „lidová“ ve skutečnosti diktaturu, co asi tak můžeme očekávat od přívlastku „liberální“?

Už jsem naznačil, kdo asi ti naši noví „lepšolidé“ čili nadlidé nejspíše budou. Celé to velice připomíná politický vývoj, který u nás probíhal po únoru 1948. Historie se zákeřně vrací. Hlasatelé tzv. Nového světového řádu jsou z popela vstalí učedníci utopistického mýtu o všeobjímající rovnosti, volnosti a bratrství. Učení, které nikdy nefungovalo a nikdy fungovat nebude. Učení, které vždycky nakonec vedlo k nekonečnému vzájemnému vyvražďování. A také k tomu, že se někteří z rovných stali rovnějšími než ostatní.

Oprávněně se zeptáte, proč to všechno? Zde budu stručný. Je to tím, že veškerý lidský pokrok je závislý na přírodou daných nerovnostech. Pokud bychom takové nerovnosti násilně a do důsledků odstranili, lidstvo dříve či později ztratí schopnost vyvíjet se, zdegeneruje a zahyne. A je docela dobře možné, že právě tohle si někdo velmi usilovně přeje.