aneb Je to ještě welfare, nebo už trochu unfaire?

Nevíš, jak je to s tím poplatkem u doktora?
No, mami, já myslím, že už to nevybíraj.
Ale ne, já myslím, že ještě jo.
Já myslím, že ne, mami.
No já nevím…

Takhle jsem se bavil nedávno se svou matkou, která v sedmdesáti letech občas navštíví lékaře a ze všech těch neustálých změn v oblasti sociální a zdravotní péče je někdy zmatená. A to prosím pěkně posledních padesát let čte každý den několikery noviny a denně kouká na zprávy a její přehled a znalost detailů ze všech možných oblastí je takový, že by jí ministerští poradci mohli závidět.

Recept na společenské blaho?

V posledních dvou dekádách převládá v našem kulturním a ekonomickém prostoru tzv. welfare ideologie jako recept na společenské blaho. Společnost asi potřebuje nějakou ideologii. Sice nevím proč, ale evidentně je to tak. Dříve se na fakultách vyučoval vědecký komunismus, posledních dvacet pět let se tam pěstuje welfare. No dobře. Nicméně mi dovolte uvést několik výhrad k tomuto stále ještě populárnímu způsobu myšlení.

Především - welfare systém nabízí materiální pomoc, aniž by se příjemce ptal, jestli ji chce, aniž by si dostatečně ověřil, že je potřebná a přiměřená, a konečně aniž by si spočítal, zda je ekonomicky reálná a hlavně udržitelná. Výsledkem je, že to, co má přispívat ke společenské soudržnosti, společnost nakonec rozděluje, protože přirozeně produkuje relativně velké množství těch, kteří pomoc vůbec nepotřebují nebo evidentně zneužívají. V důsledku na to doplácí celá společnost, protože pokud stát garantuje pomoc v téměř neomezené míře, přirozeně to snižuje obecnou ochotu těch silnějších zajímat se o ty slabší. Stát se přece postará. Každý má právo, tak ať si požádá a dostane, co potřebuje. Starý, osamělý, nezaměstnaný, nemocný, postižený, nekvalifikovaný, bez domova.

Někde je chyba

Proč welfare ideologie nefunguje tak, jak bychom si přáli? Protože nejprve něco nabízí a teprve potom požaduje. To je trochu proti zdravé přirozenosti. Za každou službu se má nějak zaplatit. Nejprve přece musí být FARE (jízdné), až potom WELFARE (námi zvolená cesta), nikoli naopak. Jinými slovy - aby byl jednotlivec WELL, musí se SNAŽIT, tedy být aktivní a usilovat o soběstačnost, nikoli o co největší pomoc zvenčí bez ohledu na to, jak na tom skutečně je. A pokud na tom nejsem "dost špatně", abych si nějakou státní pomoc "zasloužil"? Začnu se tvářit jako někdo, kdo se bez pomoci státu neobejde. To je velmi oblíbený trik velmi velkého množství občanů tohoto státu.

Potřebujeme inteligentnější systém

Ne že by koncept welfare state nepřinesl také něco dobrého, ale jsou tady jistá omezení, o kterých se příliš nemluví.

Welfare systém neumí dost rychle reagovat na změnu situace (např. ekonomickou krizi), což je mimochodem typický znak všech neinteligentních systémů. Problém není pouze v tom, že sociální stát nám slibuje nemožné, totiž že se o nás postará od kolébky (porodné) až do hrobu (pohřebné), včetně doby mezitím, ale hlavně v tom, že spousta té státní péče je zcela zbytečná a někdy dokonce kontraproduktivní, tj. podněcující nežádoucí, asociální smýšlení a jednání těch, kteří jsou objektem státní péče. Všichni přece známe ze svého okolí matky, které před státem předstírají, že jejich dítě nemá otce a ony potřebují projev státního soucitu v podobě sociální dávky. Podobné asociální chování není cizí ani velmi slušně situovaným rodinám, což je stejně demoralizující jako ekonomicky zhoubné pro státní pokladnu. Jedním z důsledků tohoto stavu totiž je, že stát nemá peníze na výplatu důchodů, na péči o vážně nemocné nebo na podporu lidí bez domova.

Řekni, kde ty kytky jsou

Kde jsou všechny ty peníze? ptají se dnešní důchodci, často lidé, kteří celý život poctivě pracovali a odváděli daně do systému sociální péče. No tak kde jsou ty peníze? ptá se generace našich rodičů, která ještě zažila povinné pracovní soboty, šestiměsíční mateřskou dovolenou (tedy stejně dlouhou jako v dnešní ekonomicky vyspělé západní Evropě) a přiváděla na svět a vychovávala dvě, tři, čtyři děti (nikoli jedno nebo žádné, jako je to obvyklé dnes).

Kde jsou ty peníze? Tak zaprvé, velkou část peněz spotřebuje stát na svůj vlastní provoz. Zadruhé: určitá nemalá část peněz kamsi odteče během tisíců nejrůznější transferů, protože naše společenské prostředí je extrémně tolerantní ke korupci. A zatřetí, zbývající část se vyplatí příjemcům sociálních dávek, ale často zbytečně, protože těch příjemců je tolik, že oprávněnost výplat už dávno nelze účinně kontrolovat (dobrým příkladem je podpora v nezaměstnanosti v kombinaci s velmi rozšířenou prací načerno).

Co by tomu řekl Bismarck

Obrovská spousta lidí se živí tím, že vymýšlí, počítá, popisuje, analyzuje, distribuuje a kontroluje desítky forem státní péče o potřebné, velmi potřebné i zcela nepotřebné (péči nepotřebující) občany. A všichni tak nějak doufají, že to, co na sklonku 19. století zavedl Otto von Bismarck, zůstane navěky.

Jenže ten Bismarck to měl tehdy – na rozdíl od nás dnes – velmi dobře promyšlené a hlavně spočítané. Právo na důchod měli lidé pouze od určitého, velmi racionálně stanoveného věku, a na určitou, velmi střízlivě odhadnutou dobu. Navíc do důchodu se tehdy opravdu nechodilo v době rozkvětu sil a s právem na nezaslouženě štědrou rentu, jako to ještě nedávno bylo běžné například v Řecku. Prostě Bismarckův sociální systém byl ekonomicky udržitelný, což je stejně důležité jako to, že byl solidární, tedy vycházející z židovsko-křesťanských kořenů evropské civilizace, kde praktický zájem o potřebné hrál významnou roli.

Jedno právo nám chybí

Máme právo na práci, právo na bezplatnou zdravotní péči, právo na bezplatnou sociální péči, právo na bezplatné vzdělání, právo na podporu v nezaměstnanosti bez povinnosti projevit dobrou vůli a zapojit se na pár hodin do veřejné služby, právo na bydlení včetně doplatku a příplatku, právo na mateřkou a rodičovskou dovolenou, právo na ochranu osobních, citlivých a kdovíjakých ještě údajů atd. atd.

Chybí mi jediné – právo na to, aby se člověk mohl podle svých schopností starat sám o sebe a pokud se mu daří, aby mohl těm méně úspěšným pomáhat tak, jak sám uzná za vhodné (třeba v rámci toho, co teď odvádí státu na daních). Tohle by zajisté přispělo k větší celistvosti naší roztříštěné společnosti. Mnohem víc než složitý sociální systém, ve kterém se nikdo nevyzná, ale všichni na něj spoléhají.