SPOLEČNOST: Myšlenka komunismu nemůže nevraždit
Kámen úrazu je už v trvání na společném vlastnictví. Jak převést soukromé vlastnictví do rukou státu (společnosti)? Majetek musí být převeden. Jsou dvě možnosti, buď bude převeden dobrovolně, nebo se převod vynutí. Převede-li se majetek dobrovolně, může to být opět ze dvou důvodů - buď je dotyčný člověk dostatečným utopickým filantropem (a tedy myšlenku komunismu podporuje), nebo není - a potom je dobrovolnost založena na tom, že si hodlá najít živobytí jinde a dostane za svou újmu dostatečnou kompenzaci, kterou uzná za vhodné. Je-li majetek převeden nedobrovolně, jde o krádež, tedy zločin.
První závažnou otázkou tedy je - je schopen komunistický stát se svou pověstnou efektivitou schopen vyplatit takové množství lidí? V žádné zemi v době komunistického puče nebylo komunistů v populaci nikdy více než 50%, třebaže se to číslo v některých případech padesáti procentům blížilo. Vzhledem k tomu, že dotyční budou potřebovat dostat se mimo zemi směřující ke komunismu (jejíž peníze tedy jsou bezcenné), budou potřebovat zahraniční měnu. Jsou komunisté vůbec schopni zaplatit v cizí měně tržní předkomunistickou cenu za nemovitosti, auta, akcie či další majetek lidí, kteří s komunismem nesouhlasí? V případě České republiky bychom hovořili o částce mezi padesáti až sedmdesáti pěti tisíci miliard korun, což je částka odpovídající přinejlepším 84 ročních státních rozpočtů. Hovoříme tedy o kategorii, která zaplatit jednoduše nelze. I kdyby komunisté měli tu dobrou vůli odškodnit ty, kteří se jejich experimentu nehodlají účastnit, a i kdyby jejich ekonomika byla tisíckrát silnější než ta současná (což být nemůže), nemohou být schopni zaplatit něco takového. Proto chtějí-li v experimentu pokračovat, musejí tyto lidi okrást.
Mnohým se samozřejmě okradení líbit nebude, proto budou odcházet - klidně s prázdnou - jen aby nemuseli žít v komunistickém "ráji". Z oněch přibližně pěti milionů nesouhlasících s režimem může jít přinejmenším o půl milionu lidí. Představte si město o velikosti Brna, jak se ze dne na den celé vybydlí - a všechny s tím související důsledky. Komunistický systém stojí na tzv. "společném vlastnictví", tedy na okradení co největšího počtu lidí (proč termín okradení viz výše) a používání těchto zdrojů na provoz státu. Útěk půl milionu lidí - a to minimálně - by znamenal, že přijde o značnou část příjmů, o něž si nemůže dovolit přijít, protože by tím ohrozil své centrální plánování. Co tedy udělá? Postaví na hranicích drátěné zátarasy a použije policii na to, aby zabránil odchodu těchto lidí. Tedy bude muset začít špiclovat, dělat kádrové posudky a "pojistky" bránící lidem v odchodu. Z toho nám vychází, že ony zločiny, které komunismus má na svědomí, nezpůsobili lidé svými mocichtivými nápady, ale byly naprosto nevyhnutelné, měl-li režim přežít a rozvíjet se.
Hromadné vraždění tzv. "třídních nepřátel" je pak jen prostředkem k udržení loajality obyvatelstva, respektive čirou zvůlí, k níž lidé inklinují jen kvůli své přirozenosti - značné části lidí totiž moc stoupne do hlavy takovým způsobem, že se dopouštějí krutostí jinak nevídaných - což vynikajícím způsobem předvedli například příslušníci SS-Totenkopf-Verbände, kteří byli před svým povoláním do koncentračních táborů (a často i během něj) příkladnými otci rodin, k vlastním lidem slušní a ani náhodou krutí. Nebyly to do té doby žádné zrůdy - stejně jako žádné zrůdy nejsou ti mezi námi, kteří by po obdržení tak obrovské moci, jakou má komunistický stát, tu moc podobným způsobem zneužívali.
K názoru "komunismus je dobrý, jen lidé jsou špatní", respektive "kvůli lidské přirozenosti je to jen hezká utopie" se často dodává právě to, že nebýt těch chamtivých, nesolidárních lidí, bylo by to fungovalo. Jenže pokud to mezi lidmi nefunguje, proč se toho tolik lidí ještě zastává? Také by se mi třeba líbilo mít zítra sto milionů eur, ale protože vím, že je mít nebudu, nebudu se tím zabývat. Tím, že držíme živou myšlenku komunismu, dáváme budoucím generacím návod na těžké zločiny a bezpráví. Přesně proto je třeba komunistickou myšlenku po vzoru norimberské denacifikace odsoudit a zatratit. A zakázat, ať si kdo chce říká co chce o tom, že je na to pozdě.
