V současné mediální přestřelce kvůli nahrávce-nenahrávce jednání šéfredaktorů velkých domácích médií, kterou zahrozil ministr financí Kalousek, je cosi charakteristického pro celé poslední desetiletí české mediokracie. Nemá totiž smysl zpochybňovat, že teprve současná vláda se jako první a jediná odhodlala řešit nejpalčivější, dvacet let neřešené problémy české ekonomiky, totiž penzijní a daňovou reformu.

Pomiňme, že počáteční návrhy byly poněkud fantasmagorické, nicméně poslední zprávy hovoří o tom, že koaliční předáci se shodli na zmírnění původně dost radikálních čísel. Uposlechli experty, uposlechli námitky prezidenta a nejspíš v tom všem hrály roli i poslední průzkumy veřejného mínění. Přiznejme si, že představa jednotné DPH ve výši 17,5 procenta v roce 2014 zase tak děsivá není

Připomeňme ale, že po celá desetiletí to byli právě redaktoři se zaměřením na ekonomiku a politiku a také jimi zpovídaní experti, kdo v rámci reformy daní nabádal vedení země ke sjednocení sazeb DPH. Hlavní výhrada byla směřována proti výši základní sazby. Ta je ale nakonec nižší, jenomže tady spíš jde přeci o to, že i z úst těchto novinářů zněla slova o tom, že neproniknutelný les daňových výhod a výjimek je jedním z největších problémů našeho systému. A najednou to všechno tolik vadí?

Anebo je to opravdu jen další důkaz, že neexistuje jediné tištěné či elektronické médium, které by prostě nepodléhalo ekonomickým tlakům vydavatelů? Že všechny řeči o objektivitě, nezávislosti a úplnosti informací jdou okamžitě stranou, pokud majitel vydavatelského domu zavelí: Ovlivněte veřejné mínění v tom a tom směru, ekonomicky nám to pomůže!

Skoro s jistotou to lze tvrdit o soukromých vydavatelstvích, obchodní oddělení celkem logicky nedovolí o dvě strany dál špinit inzerenta, který u nás přeci pravidelně a tolik utrácí. Mnohem horší je situace ve veřejnoprávních médiích. Tady se směřování a rozhodování odvíjí výhradně od osobních názorů, ale častěji pocitů, odhadů, sympatií a antipatií jednotlivých redaktorů s velice pochybnými odbornými znalostmi v jednotlivých odvětvích.

A tak jen shrňme závěrem důležitý fakt. Už desetiletí u nás směr veřejného mínění, ale i politického prostředí určují nikým nevolení novináři. Místo hlídacích psů demokracie si osobují právo být těmi, kdo určují, rozhodují a vedou. Volení politici jsou hračkami v jejich rukou. Jestli se někdo z novinářů, vydavatelů či šéfredaktorů rozhodne, že někoho zlikviduje, je to prostě hračka. Samozřejmě se tak občas děje zcela nepokrytě i na objednávku z opačného politického tábora, často dokonce z vlastního. A senzace, skandály a podobné roztomilosti novináři prostě potřebují, protože jim zvyšují náklad.

Toto v žádném případě není obhajoba jediného z politiků. Ta zvláštní sorta lidí je zcela odtržená od životní reality (a to velmi brzy po svém zvolení) a celkem jasné se zdá, že do politiky chodí ti, co se jinak uživit neumí. Nemluvě o tom, že normální schopný člověk politikou a politiky tak trochu pohrdá. Nešel by tam, aby se neušpinil.

Virtuální realita, kterou předestírají média, je pořád nebezpečnější. O těch normálních lidech se v ní totiž vůbec nemluví. Objevují se v ní jen nenormální politici anebo ještě horší anomálie…