Český prezident Miloš Zeman věnoval při státní návštěvě německé kancléřce Angele Merkelové jako oficiální dar výtisk Osudů dobrého vojáka Švejka - a okomentoval to slovy „aby nám lépe rozuměla“. Těžko se tomu rozumí.

Shodněme se na tom, že Josef Švejk je pouhá literární postava. Literatura dávno před Haškem používala blázny a šašky jako zrcadla k zobrazení hříchů a bláznovství své doby. Asi nikdo před ním však k tomuto účelu nepoužil drobného kriminálníka a xenofoba, úředně uznaného blba, přežívajícího život bez morálky a přátelství. A asi nikdo z dob před tímto antihrdinou si nedovolil tvrdit, že jen tak se dá vlastně za všech okolností vyhrát nad světem, jeho hloupostí a násilím.

Nelze popřít, že Švejk je i dnes mimořádně populární a, jaksi samozřejmě, líbivá četba. Ne nadarmo byla první vydání brána jako bulvární záležitost a vycházela pouze sešitově, chválena zpočátku pouze extrémní levicí. Krásně to vyjádřil stalinistický diplomat a organizátor masových poprav z dob občanské války V. A. Ovsejenko : „Hašek je náš. Hašek s neotřesitelnou přesvědčivostí, se silnou, žhavou nenávistí staví na pranýř prohnilý, panský buržoazní svět. Hašek prozírá na obrysy nového života, kde nebude vykořisťování člověka člověkem a kdy bude konec s nejhorší formou vykořisťování – s imperialistickou válkou. Československá buržoazie nemá ráda Haška, stydí se za něj jako za tajnou nemoc. Proletářské Československo, proletářská inteligence z celého světa je na Haška hrdá jako na jednoho ze svých nejlepších tvůrců.“ (citováno dle Radko Pytlík, Švejk dobývá svět, Hradec Králové, Kruh, 1983. s. 64)

Stejně tak nelze popřít, přestože je dnes tento fakt soustavně opomíjen a podvědomě potlačován, že teprve komunistická režimní estetika stalinisty Václava Kopeckého udělala ze Švejka „velkou literaturu“, symbol „lidového antimilitarismu“ a údajný prototyp českého národního charakteru. Tedy až skoro třicet let po prvním vydání a na sovětský příkaz.

Na výsluní totalitní propagandy se Švejk musel dostat už kvůli svému autorovi, Jaroslavu Haškovi. Není dnes důležité do detailu zjišťovat, jestli rudoarmějec Hašek osobně byl či nebyl mnohonásobným vrahem, zda masové popravy osobně nařizoval, či jim jenom přihlížel. Je jednoduše nepředstavitelné, že by o nich jako jeden z nejvyšších představitelů sovětské moci na Sibiři v letech 1918 až 1920 (část tohoto období strávil i na jiných místech) nic nevěděl. V té době tam byly povražděny statisíce odpůrců bolševismu. Těžko věřit, že by jako jeden z politických komisařů 5. armády nevěděl nic o hladomoru, kterému v téže době padlo za oběť přes šest milionů lidí. Hašek sám jen o něco později (1923) dožil jako neúspěšný sovětský špión v Československu a alkoholem zdevastovaný bigamista. Faktem zůstává, že teprve pozdější komunistická propaganda udělala z Jaroslava Haška velkého spisovatele, revolucionáře a oběť kapitalismu - a z jeho knihy nejpřekládanější titul v dějinách české literatury.

Haškův Švejk úspěšně zastínil všechny skutečné československé hrdiny. A to bylo přesně to, co komunistická diktatura potřebovala. Na poušti bez hrdinů se Švejk snadno stal „vlastnictvím lidu“. Stal se nejjednodušší výmluvou za zbabělost tváří v tvář nespravedlnosti. Nikdo se nepotřeboval zamyslet nad faktem, že z „hlediska vyššího principu mravního“, či snad i jen obyčejné lidské slušnosti, které snad přece jen by mohly být lepším vodítkem při hledání symbolu „národního charakteru“, je Švejk zosobněním lidské nízkosti. Člověk, který miluje rozkazy a jakkoliv nelidský „pořádek“, protože dávají jeho životu smysl, který neumí sám najít. Nikdy, ani v jediném okamžiku, nezpochybní obsah těch rozkazů.

Člověk bez svědomí by byl šťastným a výkonným nacistou, nahánějícím untermensche do plynových komor Osvětimi, stejně jako sadistickým bachařem v komunistických mučírnách. „Geniální idiot“, jak ho nazval Ivan Olbracht ještě v normálních dobách první republiky, tak byl ve skutečnosti jenom předzvěstí nadcházejícího času. To, co bylo napsáno jako zručná satira na dávno minulé pořádky, bylo znetvořeno k nepoznání a zneužito ve prospěch zločinného režimu.

Každá strnulost a každá diktatura musejí Švejka-otroka či ne-občana milovat. Pro otroka neexistuje svědomí, soucit, natož možnost nesouhlasu s vrchností. Odpor nebo vzpoura jsou absolutně nemyslitelné, stejně jako možnost vyjádření nebo diskuze s mocí. Pro dnešní svět, pro dnešní Evropu, postavenou naopak na potřebě neustálé komunikace, sběru informací a výměny názorů, může otrok Švejk být snad jenom symbolem slepého pasažéra, parazitujícího na všech ostatních.

Miloš Zeman se jednoduše mýlí, jestliže Švejka používá jako podobenství chytrých malých Čechů, stojících proti německému strašáku. Švejk a švejkování, přežívání v poklonkování mocným a bez vlastní pozitivní vize světa, jsou vnitřním problémem českým, a jenom českým. Nikdo nám kvůli Švejkovi lépe rozumět nebude.

Ostatně, asi nikdo už to nevyjádří lépe, jako to kdysi učinil Pavel Tigrid: „Vybrat si za národní symbol idiota může zase jenom idiot. A to my nejsme.“ Svatá slova.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)