13.8.2022 | Svátek má Alena


SPOLEČNOST: Güntře, Vojtěchu, Eriko

24.8.2006

Domnívám se, že většina čtenářů už přečetla nejméně deset článků a komentářů na téma Günter Grass. Článků soucítících s nebohým mladým hitlerčíkem, který nevěděl co činí a dal se k SS. Jiní se podivovali, jak takový velký duch mohl podlehnout vábení tak odporné ideologie.

Odpověď na to, jak mohl veleduch Grass podlehnout všivé ideologii, by mohly poskytnout stovky vynikajících duchů, kteří podlehli nějaké odporné ideologii. Protože stále platí, že talent nemá nic společného s charakterem.

Jediný skutečně chytrý postřeh o slavném bojovníkovi za mír, socialismus a přátelství mezi národy, o nesmlouvavém kritikovi a kapitalismu a bushovské Ameriky napsal Milan Uhde. Muž, který má s jinou zvrácenou ideologí vlastní zkušenosti. Jeho historka o zážitku na návštěvě u přátel, kde se roztomilá malá holčička dala náhle do kouzelného zpěvu, je dokonalá. Ladný zpěv okouzlující ostatní její rodiče rychle dešifrovali a konstatovali, že "se zase posrala". Günter Grass, jak se zdá a jak jej nemnozí prozíraví podezírali, měl totiž od mládí v kalhotách pořádný "Dreck" neboli "Scheisse".

I proto od mládí tak krásně zpíval. A nejen o svobodě, ale i proti kapitalismu a o krásách socialismu. Jen nějak tutlal, že jemu se líbil ten nacionální. A aby to nebylo moc cítit, to nacionální jádro, ten "dreck", vycpával si pleny papírem. Který popsal. A bývalo by mu to snad i vyšlo. Kdyby se nestalo něco, v co mnozí už nedoufali. Totiž že se otevřou nacistické archivy. Ty, které rukou společnou a nerozdílnou držely pod zámkem od války jak vítězné mocnosti, tak Německo. V poledních letech dokonce pod úplně idiotskou záminkou takzvané "ochrany lidských práv".

Mnozí komentátoři vyčítají Grassovi, že si svoje přiznání k členství v SS přichystal před vydáním své nové knihy Ono to bude jinak. Jakmile bylo Grassovi jasné, že se archivy otevřou, věděl, že to praskne. O tom, že Grass byl v SS, museli vědět jak Američané, tak Rusové, tak německá vláda. Bylo to tam zdokumentováno. Ale mlčeli.

Takže v okamžiku, kdy bylo jasné, že hnědou minulost nelze zatlouct, Grass napsal knihu. Pak udělal prohlášení. Geniální tah. Tah někoho, kdo má Dreck v kalhotách, a přitom je modlou. Protože když prasklo tohle, může prasknout i něco dalšího.

Grass není jediný, kdo má starosti s minulostí. Třeba dnešní papežovy postoje k Izraeli jsou hned čitelnější, víme-li, čím byl a s kým se kamarádil v zajateckém táboře. Ovšem nejen papež.

Problém má také blonďatá Erika. Přestože skoro bez zájmu mimoněmeckých médií, kupodivu i českých, proběhla senzační zpráva Sternu, který zjistil v otevřeném archivu, že Svaz vyhnanců a Sudetoněmeckého Landsmašaftu založili hlavně nepoučitelní nacisté. A že tvořili po dlouhá léta jeho vedení. Skutečnost, že tři generální tajemníci Svazu vyhnanců v demokratickém Německu byli kovaní nacisté a že mezi funkcionáři Landsmanšafu byli příslušníci vražedných Einsatzguppe, zapadla v rachotu raket Hizballáhu.

Ztělesněný árijský ideál nacistické rasové teorie, šéfka Svazu vyhnanců Erika Steinbacherová, v tom, že její organizace je prolezlá nacismem, pochopitelně nevidí nic špatného. Osoba, o které je přesvědčena většina Poláků i Čechů, že je zločincem, jinak asi myslet ani nemůže. Erika je totiž nacistka. Šedesát let po válce. S touto skutečností se nedá polemizovat.

No dobře, řekne si čtenář a zvlášť někteří čeští čtenáři. U nás máme zase komunisty. A dokonce veřejně v parlamentu a volí je značná část voličů. A Vojtěch je v jednom z hlavních křesel státu a přitom je jasné, že to byl a je vyznavač rudé ideologie. Která má na svědomí stejný a nebo ještě větší počet mrtvých i hrůz jako nacisté. A přisluhovač StB Vojtěch? Ten problémy nemá!

Není se co divit. Naše dokumenty z doby totality ukrývá Ministerstvo vnitra a ty hlavní jsou v Moskvě. Tak jako nacistické v Německu. A skoro nikdo nemá zájem je zveřejnit.

Budete-li mít pokušení začít nadávat na Čechy a českou povahu, ještě zadržte. Rozdíl mezi námi a Německem je totiž významný. Po válce Spojenci pevnou rukou Němce, vzpomínající s nostalgií na národního socialistu Hitlera jako na velkého Vůdce, donutili k cestě k demokracii. A k zákazu nacistické strany.

V zrudlé Evropě devadesátých let nás nikdo vyrovnat se s rudou minulostí nenutil. A už vůbec netlačil k tomu uskutečnit demokracii a zakázat nedemokratickou stranu. Ba naopak.

Takže Vojtěch je vysmátý. Proti Günterovi, který se celá léta bál.

No a Erika? Bojovnice za práva nacionálních socialistů maskující se jako práva vyhnanců? To ještě uvidíme. Nedávno uspořádala v Berlíně nacistickou výstavu. O utrpení ubohých obětí - nikoli nacismu, ale zhovadilých Poláků a Čechoslováků. Těch, kteří přežili nacismus.

Jedna věc je jasná: žádná ideologie sama "nevymře", jak tvrdili intelektuálové po revoluci v roce 1989 u nás. Naopak. Totalitní ideologie mají tuhý kořínek. Jak ukazují Vojtěch, Erika i Günter.

V knížce "Jako rak" Günter Grass chválí nacistický pořádek a kvílí nad utrpením "nevinných německých obětí". Takže se dá říci, že se v ní Günter vrátil ke svým kořenům. Nacistickým. Kam se, proboha, bude vracet Vojtěch a jeho kumpáni, jestli přijde jejich den?

A aby ten den nepřišel, je potřeba skutečně otevřít archivy. A o tom, co je pravda z toho, co je napsáno v archivech, nebudou rozhodovat postkomunističtí soudci.

Teprve pak se začnou viníci bát a ukáže se, kdo byl demokrat a kdo přívrženec totality. Jen abychom nečekali až do doby, kdy jen stařičcí pamětníci a historici budou vědět, kdo to byl Paroubek.

Takže, kterým pak směrem se vydáme, Güntře, Vojtěchu, Eriko?



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!