Hráč stojí před obrazovkou a v ruce má elektronické cosi. Je to podlouhlá plastová krabička, barvy žluté, ale na tom asi nezáleží. Na obrazovce se hraje baseball. Nadhazovač – panáček na obrazovce, kresbička, animáč, hodí míček, namalovaný, nereálný, pouhá elektronická iluze. Živý hráč máchne ve vzduchu tím žlutým elektronickým čímsi a když to udělá dobře, to hmotné elektronikou naplněné cosi se prostorově střetne s nereálnou dráhou namalovaného míčku, praští do toho, míček odletí a namalovaní panáčkové pokračují ve hře, utíkají na mety, sbírají míčky, trefují se do sebe.

Prolnutí reality s fikcí, člověk hraje svým reálným pohybem jako součást hry provozované nereálnými postavičkami. To elektronické cosi, to je ve své podstatě polohovací zařízení. Asi jako myš je polohovací zařízení – v dvojrozměrném prostoru. Myší táhnete podél osy iks a ypsilon. Touto věcí se pohybuje ve třech směrech, pohyb je snímán, zpracováván, dekódován a kódován a v dané situaci je součástí hry.

Je to hra. Nemusí to být jen hra.

Představte si, že chirurg má na rukou rukavice vybavené snímači – také takovým polohovacím zařízením. Někde na druhém konci světa leží na operačním stole pacient. Chirurg ho prostřednictvím tohoto zařízení, tohoto přenosu polohy, na dálku operuje. To není žádná sci-fi, na dálku se už skutečně operuje, technologie se zdokonalují, roste citlivost oněch polohovacích zařízení. Snímání pouhé polohy je vcelku primitivní úkol, důležitá bude i simulace hmatových vjemů. Na tom všem se pracuje a pozvolna se vize stává realitou.

Ano, vnáším do intelektuálního hnízda Posledního slova kukaččí vejce technooptimismu. Slušelo by se zabědovat nad ztrátou identity s realitou. Když jsem tak stál u hrajících si chlapečků na Invexu, měl jsem jim říci: Hoši, zanechte toho a vyběhněte jaře na svěží vzduch a sportu se věnujte na hřišti!

Neudělal jsem to. Ba dokonce přitvrdím.

Nebyla tam jen jedna hra tohoto typu. Byly tam i jiné hry. Například box. Obrazovka byla rozdělena na dvě poloviny, na levé i pravé stál boxer. Hráči byli dva, oba měli to elektronické cosi v levé i pravé ruce a boxovali spolu – prostřednictvím nereálných boxerů na obrazovkách. Hráči? Nebyli to chlapečkové, byly to holčičky a náruživě vyrážely jedna druhé ve virtuálním ringu elektronické zuby.

Ani nad tím mě neopustil optimismus. Měl jsem především radost, že se holky nenechaly od kluků vystrnadit, naopak, že opanovaly prostor. To je emancipace v praxi! Ne snad, že by kluci kolem nebrousili. Bylo jich tam víc než dost, jenže holky se nedaly a zahnaly je. I hry „na tenis“ se zmocnily a náruživě třískaly do pomyslného míčku.

Protože jsem optimista, myslel jsem na to, co z nich jednou bude. Věřím, že z nich budou právě ti chirurgové zachraňující život na druhém konci světa, neboť to, co nám připadá divné a nepochopitelné a nepřátelské, jim ve hře vstoupilo do krve a tím se stalo součástí reality.

LN, 29.10.2007