Zboží je hodně, ale radosti málo. A sjednocuje jen odpor k hulvátství hlavy státu

Těžko spekulovat, co by se stalo, kdyby se 25. výročí sametové revoluce dožil Karel Kryl. Při sledování letošních oficiálních oslav mne však často napadalo, že by asi inovoval legendární Píseň Neznámého vojína. Nová verze by se jmenovala Píseň Neznámého studenta, pár slov v textu by Kryl změnil, nicméně celkové vyznění by zůstalo. Ale vůbec ne kvůli nějaké „ukradené revoluci“, to je klišé, pouze a výhradně kvůli tomu, jak se z oslav sametové revoluce dávno stala sterilní rutina. Na její adresu se opravdu hodí závěrečný Krylův vulgarismus z uvedené písně, jejž snad není nutné publiku s kulturním přehledem přímo citovat.

V této souvislosti si však nejde nepoložit ještě jinou spekulativní otázku, a sice jak by Karel Kryl reagoval na „přítele“ Miloše Zemana ve funkci prezidenta. Tipnul bych si, že spíše jako Pussy Riot než jako prezidentův mluvčí Ovčáček. Ale to je vedlejší. Závažnější je, že Miloš Zeman, věren tradici z poslední doby, i ony veskrze muzeální sametové oslavy definitivně zku*vil, když bagatelizoval brutalitu zásahu na Národní třídě.

Avšak romantika revoluce je stejně dávno pryč, asi tak třiadvacet až čtyřiadvacet let. Ústřední revoluční heslo – „svoboda“– totiž už při prvních svobodných volbách vystřídalo jiné: „prosperita!“. A statisticky se máme opravdu dobře! Nikdy v dějinách u nás nebyl takový blahobyt jako po Listopadu. Jistě, je především výsledkem vědecko-technické a průmyslové revoluce, nicméně komunistické režimy byly přeborníky v tom, jak pomocí vědeckého plánování zařídit všem permanentní nedostatek. A právě listopad 1989 otevřel cestu k systému, který alespoň relativní blahobyt dovede zařídit. V mezinárodním srovnání každopádně Česká republika patří k technicky nejvyspělejším a z hlediska životní úrovně nejrozvinutějším zemím, byť se nenachází zrovna na špičce žebříčku. Lidé ale radost nemají.

Odpověď na tuto záhadu zčásti nabízí Václav Havel. V roce 2004 v textu Globální pomazánka , jenž vyšel v Literárních novinách, mimo jiné napsal: „Může se stát, že všechny ukazatele budou naprosto skvělé, a přitom nepůjde v našem rozvinutém světě téměř žít... Vždyť je klidně možné, že někdo z nás bude žít v zemi, kde závratně roste hrubý domácí produkt, kde všechno vzkvétá, supermarkety jsou přeplněny zbožím, silnice jsou přeplněny kamiony, energie je stále levnější, stále víc se staví, existuje stále víc průmyslových zón a stále větší multikina, odevšud na nás útočí stále sugestivnější reklama – a přitom je všechno jaksi tupé, pusté, prázdné, bezduché, ošklivé a při své předstírané rozmanitosti vlastně nekonečně stejné. A lidé jsou stále nervóznější, zklamanější, opuštěnější, smutnější.“ Čtvrtstoletí po Listopadu u nás panuje zhruba podobná nálada.

Falešný plurál

Ale je to nálada vlastně normální. Kapitalistický blahobyt má totiž vysoké sociální náklady: přináší nerovnost, kterou minimálně spodní polovina příjmové pyramidy těžko nese, a také nejistotu, ba přímo stres. Strach ze ztráty místa, z nesplacené hypotéky, z exekutora a podobně. Se svobodou se to zrovna nerýmuje. A politické a občanské svobody představují pro nemalou část populace prázdný pojem, neboť je prakticky nevyužívá. S výjimkou parlamentních a prezidentských voleb se volební účast pohybuje hluboko pod padesáti procenty, o jiné formy politické (veřejné) participace mají lidé zájem ještě menší.

Na vině je rovněž cosi, co by se dalo označit jako „falešný plurál“. Všichni slavnostní řečníci i lehce dojatí pamětníci mluví o 17. listopadu a následném vývoji vesměs v množném čísle. Šli jsme, cítili jsme, ne/chtěli jsme, zmlátili nás, privatizovali jsme, volili jsme... Každý mluví jakoby za celou společnost, za deset milionů, ale jen málokdy ono „jsme“ potenciálně zahrnuje alespoň polovinu obyvatel. A skoro každý z těch deseti milionů cítí, že plurál platí jaksi pouze pro slavnostní chvíli a že se s příchodem všedního dne rozplyne jako pára nad hrncem. Za všedního dne se „my“ hodně scvrkává – na nějakou nepočetnou skupinu přátel, známých, spolupracovníků či rovnou jen na „já“. Pro přežití v naší blahobytné džungli je to totiž jeden z nejlepších receptů.

České společnosti zkrátka schází nějaký společný étos, kolektivně (a solidárně) sdílený systém hodnot i výklad zejména nejnovějších dějin. Výklad samozřejmě nikoliv ve smyslu nadekretované jediné závazné linie, ale ve významu základních parametrů sdíleného historického příběhu, včetně určitého výhledu do budoucna. Bez toho se každá společnost tříští a veřejný život je pak logicky poznamenán apatií a cynismem.

Část společnosti nyní sjednocuje odpor vůči prezidentovi – vzhledem k tomu, co dělá a jak se chová, zcela oprávněný. Ale sjednocení se v odporu vůči Zemanovi, tedy v negaci, je vlastně dost smutné. Příčinu protestů totiž tvoří hulvátství hlavy státu a její inklinace k autoritářským režimům, zejména k tomu ruskému. Což lze politicky vnímat jako revival časů před listopadem 1989. Opravdu, snad kromě těch plných supermarketů není moc co slavit.

LN, 18.11.2014