Žena a květina tak nějak patří k sobě. Jako dva estetické vrcholy fauny a flory. Kterou z žen nepotěší kytice k narozeninám, svátku, Valentýnu a možná ještě víc jen tak. Ženy si darované květy dlouze prohlíží, s péčí je aranžují do vázy a hledají pro ně to nejvhodnější místo. Dostávají je rády, nejen pro krásu samotných květin, ale ještě více pro to, že si na ně někdo vzpomněl a chtěl je obdarovat. Květiny mají navíc tu výhodu, že obdarovanou tento dar nijak netíží. Není to pro ni jakýkoli závazek, jen milá pozornost. Živým ženám se dává vždy lichý počet květů, tak pánové pozor na faux pas, zejména u tchyně. Neznám ženu, která by odmítla květinu, dokonce ani, když je na její pyl alergická.

Spojení „žena a květina“ ostatně patří mezi základní metafory literatury, podobně jako „spánek a smrt“, „hvězdy a noc“ nebo „čas a řeka“. Skutečně k málo čemu má žena tak vřelý a nostalgický vztah jako ke květinám. Snad pak už jen k svému oblečení, doplňkům a některé k svému tělu. Všechny pak k penězům. Dotek ženy a květiny vyvolává obdobné asociace, tedy aspoň u těch romantičtějších. Proto obdarovávejme ženy květinami, ať už se jedná o manželky, milenky nebo matky. Zatímco u dvou posledně jmenovaných s květinou nikdy nepochybíte, u manželky musíte být poněkud opatrní. Pokud nenosíte ženě květiny pravidelně, tak vaše zjevení se večer s pugetem může vyvolat spíše podezření a dotazy. Také mezi odezněním hádky či nedorozuměním musí proběhnout určitá inkubační doba, aby květina splnila svůj účel. Jinak se dočkáte spíše jizlivého „Chtěl by sis to žehlit, co? Ale měl by ses nad sebou spíš zamyslet“. Také nejde jen o to ženě květiny přinést, ale umět ji je dát. To je tím důležitější, čím řidčeji je nosíte. Můžete začít třeba takhle… „Jak jsem dnes šel utahaný z práce, tak jsem si najednou uvědomil, jak moc se na Tebe těším, jak Tě kvůli tomu novému projektu zanedbávám a přitom Ty jsi to nejlepší, co mi život dal. Vím, žádná květina to nedokáže adekvátně vyjádřit, ale přes to jsem to zkusil“. Vaše prohlášení by mělo obsahovat prvky kajícnosti a ujištění, možná i příslibu. Jistě, jsme jen muži a tedy tvorové chybující a proto květina je ideálním prostředkem jak tyto nedostatky aspoň částečně napravovat.

Pokud to s vámi dojde tak daleko, že budete cítit nutkavou potřebu nějaké ženě darovat třeba 101 růží, pak je vhodnější ji tuto kytici nechat poslat nějakou specializovanou firmou. Muž balancující s plnou náručí květin vypadá směšně a je lepší, když je směšný poslíček, než vy. Jistě jsou i výjimky. Když rockerce nebo motorkářce v kůži přinesete květinu, můžete se dočkat i nefalšovaného údivu a výroku „Tys upad? Seš nemocnej? Kdybys radši sehnal jointa“. Ale ani to by vás nemělo odradit. I ona z toho jednou vyroste a geny se prosadí. Naše babičky (a možná i dědečkové) se ještě vyznaly v tzv. květomluvě a každá květina sdělila obdarované něco jiného. S tím si naštěstí už nemusíme lámat hlavu. Jednak by tomu dnešní ženy už stejně nerozuměly a pak je lepší, když jim to řekneme sami.

Dovětek: Ženy nemají vřelý vztah jen ke květinám, ale většinou k celé floře. Proto se tak rády nechávají vodit do zahrad a parků. Když dosáhnou zralejšího věku, pak zhusta i zahrádkaří. Aspoň ta moje ano. Jak začne koncem února zimě ubývat sil, objevují se na parapetech našeho bytu různé šuplíčky a kelímky zahalené ve folii. Jsou úhledně popsané cedulkami, a když v nich začne klíčit ta zelená drobotina tak pečlivě rosené a větrané. Hektické to bývá na rozhraní března a dubna, kdy už slušně vytáhlé rostlinky je třeba otužovat, pikýrovat a zvykat na sluneční paprsky, ale noční chlad, nezřídka klesající k nule, by byl pro ně smrtící. To se každé ráno a večer opakuje rituál vyhánění truhlíků a květináčů na pastvu a večer zase náš fyto-ovčák láskyplně rostlinky uloží do tepla bytu.

Po zmrzlých se pak vše přenese na zahrádku a pečlivě uloží do řádků. Okopává a zalévá. Samozřejmě nesmí chybět bylinky. Jak se urodí okurky, tak je na mě, abych je naložil do lahví, láku a sterilizoval. Dělám to rád stejně, jako si pak pochutnávám na čerstvě utržených rajčatech. Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“ hlubucek.net