V posledních dekádách jsme svědky přesunu od technického vzdělání ke korektní humanitě. Znalosti nahrazuje umění komunikovat a napsat esej na libovolné téma a vlastně třeba i o ničem. Generace květin a lásky v 60. letech sice pomohla Američanům prohrát válku ve Vietnamu, ale jinak byla neškodná. Dnešní humanisté často pitvají naše duše a hledají v nich dávné viny, které by mohli napravovat.

Je to reakce na stále narůstající složitost světa věcí a strojů kolem nás? My starší jsme byli generace, která sice měla technické znalosti a fortel, ale ve srovnání se západem jsme je neuměli propagovat a prodat. V porevolučním nadšení se mladí vrhli nejdříve na ekonomii, která se konečně stala vědou a dalo se tam vydělat. Když se trh ekonomů začal zaplňovat, stala se hitem práva. Obě tato povolání však vyžadovala znalosti, dřinu a píli a to je přece jen nedostatkové zboží. A tak jsou dnes nejpopulárnější humanitní obory, kde nehrozí přísná matematika či fyzika. Naučit se pár pouček a citátů a diskutovat, protože cokoli řeknete, je přece názor či nevšední pohled na věc. A akademický titul je jednou titul, lhostejno jaký. Jenomže co s těmi absolventy, kterých stát potřebuje jen pár a soukromá sféra spíše vůbec ne? A tak jako houby po dešti vznikají neziskové organizace, často bohužel dotované státem, a tam mohou diskutovat a zpracovávat menšinové, genderové či multikulti studie a, abychom byli spravedliví, také občas pomáhat. Raději v cizině, než našim občanům.

Málokomu se chce tvořit něco hmatatelného, užitečného všem. Ano, je to stále složitější a obtížnější. Nejen jako samotný technický problém, ale i pro bariéru předpisů a zákonů, které takovou činnost regulují a omezují. A získat solidní technické vzdělání je také mnohem náročnější kvůli matematice, fyzice a informačním technologiím.

Jak z toho ven? Staneme se za čas jen takovými okecávači? Ale kdo a čím nás bude živit? Na mysli mi vytanula scéna z jednoho starého černobílého amerického filmu. Strýc mafián vezme malého synovce na projížďku a ten mu nadšeně ukazuje, že až bude velký, vybuduje tady velký ranč, na kterém bude pěstovat spoustu kukuřice. Strýc se usměje, pohladí synovce po hlavě a řekne mu: „Jestli chceš být jednou bohatý, tak tu kukuřici nepěstuj, ale obchoduj s ní.“ Je smutné, že nejvíce zisku poskytují nevýrobní činnosti jako obchod nebo bankovní operace. Jistě jsou také důležité a potřebné, ale oslavován a honorován by měl být především ten, kdo něco navrhne a vyrobí.

Možná už se blíží doba, kdy by měl stát dát jasně najevo, že ne každé vzdělání je stejně potřebné pro zvyšování blahobytu občanů a podle toho je financovat. Chce-li někdo studovat třeba antropologickou filozofii či sociální antropologii, tu možnost dostane, ale bude si ji muset zaplatit. Protože to je více jeho koníček než reálná potřeba státu, a tedy i nás.

Už slyším kritiky mého technokratického názoru. A co kultura, umění? Jistě, vždyť je nikdo nechce zrušit, jen dosáhnout rozumných proporcí. A kdo bude určovat, co financovat více a co méně? Přece zájem lidí. K čemu je lidem dobré umění, o které se zajímá jen hrstka expertů? Pak je to spíš jen jejich koníček, ale nemůže to být zaměstnání.

Nepřísluší mi hodnotit, které vzdělání je hodnotné a které méně, ale život toho hodnocení vytváří proporci uchazečů na úřadech práce. Pokud budeme od Západu okoukávat jen to okecávání, myslet si, že maturita bez matematiky je nějaké vzdělání, a nevrátíme úctu řemeslům, budeme se jen potácet a v nejlepším případě se staneme velkou montovnou.

Najdou politici odvahu píchnout do tohoto vosího hnízda a ustát mediální křik potrefených husí? Rozumní lidé, a těch je většina, je v tom jistě podpoří.