Jak vidíte 17. listopad 1989 z dnešního pohledu?
Já jsem se demonstrace, která 17. listopadu 1989 vykročila z Albertova, osobně zúčastnil, tak vím, že ten den žádný komismus nepadl a drtivá většina občanů Československa se druhý den probudila do úplně stejné reality husákovského režimu jako kterýkoli den předtím.

Říkáme-li tedy 17. listopad 1989, myslíme to trochu symbolicky. A tou symbolikou pád komunismu je, i když ten pád tehdy fakticky trval řadu následujících dnů, týdnů a měsíců.

Historické události se současnýma očima moc poměřovat nemají, ale bylo-li tehdy cílem skoncovat se systémem, kdy stát řídil vše a svoboda jedince byla pošlapávána, pak je dnes se smutkem asi třeba říci, že stát opět mohutní a to právě na úkor svobody nás všech.

Všechny nedemokratické režimy v dějinách nezačaly viditelným zlem, útlakem a násilím. Začaly touhou lidí po zaručeném štěstí a jistotách. A lidé opakovaně propadali pocitu, že ve svobodném prostředí, kde si každý dělá co chce, není možné všeobecného dobra docílit. Takže si vlastně diktatury sami objednávali a podporovali jejich nástup. A když poznali, že se semílají všichni navzájem, bývalo už pozdě. Zdá se mi, že se vše zase opakuje.

Uspokojuje vás polistopadový vývoj?
Jistěže jsem rád, že už nepanuje vláda jedné strany a že stát nevyrábí a neprodává vše od housky či sirek po auta a nábytek. To jsem si někdy v roce 1980 představoval jen velmi těžko. Ale v roce 1990 jsem si zas těžko představoval , jak lidi zase jednou budou fandit tomu, aby stát mohl kontrolovat a šikanovat, koho se mu zachce.

Mít úctu ke svobodě znamená mimo jiné i to, že strpím, když se věci zrovna nevyvíjejí podle mého, když ostatní lidé sledují své vlastní cíle a štěstí. Pokud ale mám dojem, že vím, jak ostatní mají být šťastni, a tuto svou představu jim začnu vnucovat, pak svobodu ničím.

PZ, 18.11.2016