Je lepší hospoda bez zákazu - nebo hospoda žádná?

Podniky, kde není zakázáno kouřit, prý ohrožují zdraví zákazníků a personálu. To je hlavní argument těch, kdo takové podniky chtějí pod sankcí zakázat.

Podniky, kde se smí kouřit, protože to majitel nezakázal, se ale přece nedotýkají žádným způsobem nikoho, kdo při jejich návštěvě vystaven kouři být nechce. Není povinné tam chodit. Představte si, že jdete po ulici a minete dům, kde neprovozují podnik žádný. Jdete dál, nic vás tam nezaujalo, nikdo tam nenabízí službu, která by vám vyhovovala. Po nějakém čase tudy jdete opět a hle, v tom domě otevřeli hospodu, v níž se smí kouřit. Pokud vám taková služba nevyhovuje (jako zákazníkovi či jako potenciálnímu zaměstnanci), opět jdete dál, nic se pro vás nezměnilo. Je to pro vás stejné, jako když tam nebývalo nic. Nevznikla vám žádná újma, žádný nárok. Netýká se vás to. Tak proč to chcete zakazovat?

Až bude tabák postaven mimo zákon a jeho konzumace v přítomnosti jiných osob také, bude trestné si zapálit všude, i doma, stejně jako všude (i doma) je nezákonné někoho bodat nožem. Dokud je ale tabák legální komoditou, je plošný zákaz jeho konzumace i v těch podnicích, kde kouření majitelům a provozovatelům nevadí, útokem na soukromé vlastnictví a svobodu.

Stejně jako se vznik třeba modlitebny nějaké exotické náboženské společnosti netýká nikoho, kdo do ní nechce chodit (pokud členové sekty nebudou ubližovat ostatním mimo modlitebnu), tak i vznik (nebo přetrvávající existence, to je úplně jedno) restaurace bez zákazu kouření neohrožuje nikoho z těch, kterým taková služba nevyhovuje. Není určena pro ně. Třeba se v té modlitebně zapalují nějaké aromatické byliny, třeba si tam sypou při svých rituálech na hlavu nějaké barevné prášky, třeba se tam ti lidé navzájem polévají podivnými parfémy. Jestli není povinné se těchto obřadů účastnit, nijak se to ostatních nedotýká.

Dilema „žádný podnik versus podnik, kde není kouření zakázáno“ je pro pochopení problému klíčové. Většinou se spor chybně prezentuje jako dilema „podnik bez zákazu versus podnik se zákazem“. Nejde totiž jen o to, že majitel třeba nebude chtít po zavedení zákazu provozovat podnik žádný nebo ho změní na sexshop nebo pro ten nekuřácký podnik nesežene dostatek zákazníků a zkrachuje. Jde hlavně o to, že zakázat pod sankcí mohu cokoli jen tehdy, obhájím-li postoj, podle kterého po vymýcení zakázaného nastane stav lepší i bez náhrady, tedy že podnik bez zákazu kouření ohrožuje něčí zájmy více než podnik žádný. Snadněji se hájí vize, že nekuřácký podnik je pro stoupence zákazu lepší než dosavadní podnik bez zákazu kouření. Pak by ale zakazovatelé museli obhájit zcela jiný postup: nařízení všem podnikům bez zákazu nadále provozovat službu „nekuřácký podnik“. Oni ale vědí, že nic takového obhájit nelze, že nemohou nikoho nutit poskytovat služby, které dotyčný poskytovat nechce. Lze mu jen poskytování některých služeb zakázat.

U jakéhokoli zákazu jde jeho iniciátorům o zamezení nějakého jevu (dosáhnout jeho zrušení), u nařízení jim jde o vytvoření jevu kýženého. Proto musí obhájci zákazu doložit nikoli výhody nekuřáckého podniku oproti podniku bez zákazu, ale výhody žádného podniku oproti podniku bez zákazu. Ne, to není hraní si se slovy. To je pravé jádro problému.