Dostane-li se člověk do střetu s jakoukoli mocenskou strukturou, vždy bojuje proti přesile. Jeho naději na úspěch zvyšuje způsobilost pochopit vnitřní zákonitosti jejího fungování a využít jejich znalosti jako páky násobící jeho sílu. Snažit se porazit ji vnucením svých vlastních pravidel je zpravidla beznadějné: stroj se bezcitně točí dále a jeho ramena srážejí útočícího zoufalce jako pověstné větrné mlýny dona Quijota.

Platí to také pro výstřední osobnosti, jimž zavedená pravidla soužití společnosti bytostně nevyhovují, neumí podle nich žít a následně se dostávají do konfliktních situací. Rány, jimiž je společnost trestá za nepřizpůsobivost, vnímají jako křivdu, a často se právě proto vzpouzejí a snaží se vynutit uznání vlastních představ o způsobu, jakým by měl svět fungovat. Roztáčí se pak kolotoč pokusů o odpor osamělého jedince a odvetných úderů stroje vnímaných postiženým jako křivdy a vyvolávajících další vzpoury, vzápětí opět následované tresty…Vážné potíže nastávají, když se jedinec, trpící takovou odchylkou od normálu, dostane mimovolně do střetu se zákonem. Záhy pozná, že společnost není připravena s ním naložit humánně. S jeho jinakostí se neumí vyrovnat jinak než tím, že jej potrestá, nejlépe odesláním za mříže: žádný z problémů, jež ho přivedly k asociálnímu jednání, se sice nevyřeší, ani jeho nepřizpůsobivost se nevyléčí, ale aspoň na nějaký čas zmizí z očí. Možná by mu pomohla péče psychoterapeuta, který by napravil jeho vadné myšlenkové stereotypy, k ní pomoc sociálního kurátora, který by pomohl vyřešit existenční problémy, jež strázně vybočených jedinců obvykle provázejí. Tím ale justice neumí posloužit, umí jen trestat.

Pro názornost výše uvedených úvah připomenu příběh ženy, na který si patrně vzpomenou diváci jednoho z únorových vydání pořadu Na vlastní oči TV Nova, jenž byl přímým televizním přenosem jejího zatčení. Přivodila si je demonstrací, kterou chtěla veřejnost a úřady upozornit na utrpěné křivdy, ať již skutečné nebo domnělé: ve svém bytě uspala kamaráda policistu, symbolicky ho svázala a přivolala pak reportéry TV Nova a policii. Probuzený policista putoval do nemocnice, „uspávačka“ do psychiatrické léčebny. Policista přežil nedobrovolný spánek bez újmy na zdraví a také jeho věznitelka byla po krátké době propuštěna na svobodu. Přežilo i jejich kamarádství. Událost má ale nemilé následky: nešťastnice byla obžalovaná pro tr.č. zbavení osobní svobody. Hrozí jí 3-8 let odnětí svobody. Při této sazbě jsou možnosti podmíněného odkladu trestu omezené, takže nejspíš skončí za mřížemi. Její věznění ovšem nikomu prospěch nepřinese. Trpí poruchou osobnosti, jejíž náprava je v podstatě nemožná, čili je „nepolepšitelná“ a vězeňské prostředí její psychický stav určitě nezmírní. Má další vážné neléčitelné zdravotní potíže, jež se budou ve vězení zhoršovat. Po čase se vrátí na svobodu „nepolepšená“ a ve zbídačeném zdravotním stavu.

Dodávám, že se jedná o průměrně inteligentní, společenskou a neagresivní ženu, která má ráda lidi, květiny, zvířata, je výtvarně nadaná a píše básně; navzdory výše zmíněnému výstřelku její pobyt na svobodě společnost nikterak neohrožuje. Nemění to nic na tom, že naplnila objektivní stránku trestného činu a soud jí sotva udělí rozhřešení. Takže patrně uloží trest, jenž se od vyhlášení bude míjet s obecným smyslem ukládání trestu odnětí svobody. Jak kdysi pravil Pavel Rychetský, právo není o spravedlnosti; k tomu dodávám: v extrémních případech o účelnosti už vůbec ne.