Ústavní soud začal ve čtvrtek projednávat podání opozičních poslanců proti legislativní podobě vládního reformního batohu, schválené parlamentem vloni na podzim. ČSSD a KSČM vadí nejen obsah, který podle nich zejména v otázce zpoplatněného zdravotnictví naráží na znění Listiny základních práv a svobod, jež je nedílnou součástí ústavního pořádku, ale také forma. Topolánkův koaliční kabinet totiž vklínil změny daňového, zdravotního a sociálního systému do jedné jediné normy. Tlustý návrh zákona nepůsobil přehledně ani na poslance vládních stran, navíc se už v průběhu jeho schvalování zrodily první novelizace. Ústavní soud přitom již loni odmítl poslaneckou praxi vsouvat do zákonů upravujících určitou oblast takzvané přílepky týkající se něčeho naprosto jiného. Je to jako vložit do zákona o pěstování zemědělských plodin změny ve financování vysokých škol.

Proto je překvapením, že letos přílepky, nebo chcete-li divocí jezdci, ústavním soudcům nevadí. Vyjádřili ve své většině jisté výhrady k formě zákona, uvedli, že způsob projednávání vypovídá o politické kultuře – mluvčí soudu dokonce hovořil o hrubém porušení demokratické kultury - a potvrdili, že při přijímání byla omezena v Senátu diskuse. Nic víc, nic míň.

Jistě, experti nám již nesčetněkrát připomněli, že lze bez mrknutí oka akceptovat i v jedné kauze více právních názorů. Zmiňme například šetření vicepremiéra Jiřího Čunka. Navíc v našem právním systému nefunguje systém precedentů, takže v obdobných kauzách soud může klidně přijmout odlišné rozhodnutí. Že se tak zachoval tentokrát, při posuzování přílepků kardinální důležitosti, ovšem působí dvojnásob podezřele. Jako by si uvědomoval, že se pohybuje na velmi tenkém politickém ledě, a jeho verdikt může otřást jak vládou, tak křehkou sněmovní většinou.

Ovšem to, že Ústavní soud musí stále častěji vstupovat do politických pří, je společnou odpovědností, ba chybou zákonodárců pravicových i levicových. Zatímco stížnost na čistotu legislativního procesu je logická a chápat lze i podezření na střet konkrétního zákona s ústavními principy, tak vedle těchto případů můžeme snadno vyjmenovat také naprosto zbytečná podání k Ústavnímu soudu.

Sociálně demokratičtí poslanci si například stěžovali na zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Souhlasím s názorem, že jde o instituci pochybnou a zbytečnou, když nám v České republice již funguje celá řada historických pracovišť. Stejně tak se vědomostem politologa vzpírá paušální popis období 1948-1989 coby totality. Proč ale to vše, probůh, tahat k Ústavnímu soudu? Má snad málo práce, aby byl zatěžován banálními politickými spory?

Loni zase skupina senátorů napadla rozpočtové určení daní. Malé obce jím opravdu strádají, leč ani od řešení této politické pře tu Ústavní soud, jak sám uvedl, není.

Senátoři zvolení za ODS by zase rádi nechali Ústavnímu soudu přezkoumat Lisabonskou smlouvu, kterou premiér Topolánek v prosinci podepsal. Zdá se jim, že ukusuje z naší státní suverenity. Námitky, že Ústavní soud může zkoumat pouze výsledky legislativního procesu, nikoli materiály, jež se do parlamentu teprve chystají, nezohledňují.

Příkladů, kdy jsou ústavní soudci zavalování zbytečnou agendou, bychom našli více. Kde vládne nestabilita v politické sféře, daná například pouze těsnou převahou vlády nad opozicí, tam mnozí hledají zastání u soudů. Ony však představují pilíř moci, který by měl být na vládě a parlamentu zcela nezávislý. Není jejich posláním měnit skóre politických zápasů. Pouze musí dbát na ústavní čistotu hry. Nechceme přece, aby skončily jako státní zastupitelství, jejichž verdikty mnohdy působí politicky účelově, takříkajíc na objednávku.

Možná někdo namítne, že šedivá je teorie, avšak zelený strom života. Vždyť řada ústavních soudců oblékla talár krátce poté, co svlékla partajní dresy. U Ústavního soudu najdeme občanské i sociální demokraty, stejně jako lidovce, včetně bývalých poslanců a senátorů. U prvního českého Ústavního soudu platila proporce třetina bývalých soudců, třetina akademiků, třetina advokátů. Časem ubylo právních teoretiků i praktiků, zato přibylo soudících expolitiků. Pětileté funkční období Václava Klause na Hradě personální úrovni Ústavního soudu nepomohlo. Naopak. Autorit v jeho řadách ubývá. Potom nepřekvapí, že rozličná rozhodnutí Ústavního soudu působí nekonzistentně a disharmonicky.

Situace, kdy justice, veřejnoprávní média či historické ústavy se stávají oběťmi politických přetahovaných, je nedůstojná demokratické společnosti a nebezpečně podrývá důvěru veřejnosti v instituce, jež by měly stát především na její straně.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6