PRÁVO: Pouze dobré úmysly k nápravě nestačí
Jde o události více než šedesát let staré, proto se není pro pochopení situace možné vyhnout připomenutí alespoň nejdůležitějších historických momentů.
Češi a Slováci si mohli v momentu odtržení Podkarpatské Rusi zachovat československé občanství, v takovém případě však byli povinni se vystěhovat a na tomto území zanechat svůj nemovitý majetek. Za ten jim bylo přislíbeno plné odškodnění, z tohoto důvodu byly provedeny podrobné soupisy majetku. Po složitém jednání mezi oběma státy nabyla v roce 1958 účinnosti dohoda mezi SSSR a Československem o konečném vypořádání těchto majetkových a finančních otázek a Sovětský svaz přislíbil zaslat Československu finanční částku určenou na odškodnění. Její konkrétní výše však nebyla dodnes přesvědčivě potvrzena.
V srpnu 1958 tehdejší Ministerstvo financí vydalo vyhlášku, která měla za cíl reálně odstartovat proces odškodňování. Vzhledem k tehdejší politické situaci se československý stát rozhodl, že v minulosti přislíbené nároky okleští, což učinil právě zmíněnou vyhláškou. Ta výrazně redukovala okruh oprávněných osob a velmi podstatně omezila výši poskytované náhrady.
Letošní rozhodnutí českých poslanců a senátorů přiznává postiženým občanům náhradu vyplacenou státem v maximální výši dva miliony Kč. Pokud již oprávněné osoby nežijí, obdrží odškodnění jejich manželé, a nežijí-li ani oni, získají náhradu jejich děti. Ze znění zákona tedy vyplývá, že nárok na odškodnění ztrácejí mimo výše uvedené osoby všichni ostatní oprávnění dědici.
Na první pohled logický a jednoduchý krok má vážné důsledky. Vymezením totiž vzniká vysoké reálné nebezpečí, že více než sto oprávněných dědiců vedoucích skoro dvacet let soudní spory o plné odškodnění, které v mnohých případech včetně úroků počítaných od r. 1958 několikanásobně přesahuje výši dvou milionů Kč, bude podle dnešních měřítek prakticky vyvlastněno. Jejich úsilí a dosud vynaložené nemalé finanční prostředky budou zákonem prakticky téměř anulovány. Zatímco zákon jedné skupině občanů pomůže, druhou velmi pravděpodobně významně poškodí.
Mnozí budou jistě namítat, že je lepší odškodnit poškozené sice malou částkou, ale rychle, než je ponechat na vlastní pěst dlouhým soudním sporům. Pro mnohé z poškozených je však limit dvou milionů Kč pouhým zlomkem hodnoty majetku, který byli nuceni opustit, a na jehož vybudování museli často akumulovat kapitál nejen oni, ale mnohdy i celé generace jejich předků. Tak jako ve všech podobně obtížných otázkách vztahujících se ke vzdálené minulosti, je velmi obtížné učinit to „správné“, co nejvíce spravedlivé rozhodnutí. Všichni však víme, že stoprocentně správné řešení nikdy najít nelze.
Čeští zákonodárci měli dobré úmysly poškozeným pomoci. Pouze dobrý úmysl však pro dosažení tohoto cíle nestačí. Základním a nejdůležitějším momentem každého podobného úsilí je volba takového mechanismu, který zajistí, aby snaha odškodnit jednu skupinu nevedla současně ke vzniku křivd pro občany ze skupiny druhé.
Pokud vezmeme v potaz konkrétně zvolenou formu, nelze se ubránit otázce, zda jde o řešení v tomto ohledu optimální. Zmínění občané mají na jisté odškodnění nárok, to nezpochybnil nikdo ve století minulém ani současném. Způsob, který byl nakonec zvolen, nezmírní křivdy minulosti, aniž by zároveň nezpůsobil příkoří nová. Troufám si tvrdit, že odškodnění jedné skupiny občanů provázené faktickým vyvlastněním nároků skupiny druhé je řešením nešťastným. Nechtěl bych se ocitnout v situaci oprávněných dědiců, kteří se po skoro dvaceti letech soudních pří dozvědí, že jejich snaha byla od počátku marná. Věřím, že toto jistě nebylo úmyslem nikoho ze zákonodárců. To bohužel nemění nic na skutečnosti, že jimi navrhované řešení vede právě k takovému výsledku.
Autor je poradce prezidenta republiky