V posledních volbách do Federálního parlamentu nekandidovali někteří dobře informovaní veřejní činitelé, protože tak nějak tušili, že se poslanci zmíněného parlamentu se vznikem České republiky octnou v postavení mimo hru.. No, takový trochu sametový puč, že. Informovaná skupina připravila novou ústavu platící hned od prvního dne existence nové republiky. Podle ní občan nesmí být proti své vůli zbaven českého občanství. Ale protože autoři ještě měli zřejmě v krvi komunistické pojetí, že ústava platí, pokud zákon nestanoví jinak, vrazili do prováděcího zákona paragraf 17, podle kterého občan nabytím jiného státního občanství ztrácí automaticky občanství české..

Našel se ovšem Petr Uhl, který si v plné znalosti věci pořídil ještě občanství slovenské, aby věc hlouběji prozkoumal. V prvních etapách sporu české občanství ztrácel, ale nakonec mu Ústavni soud české občanství vrátil, protože si slovenské občanství "vybral". K rozhodnutí došlo asi těsným výsledkem hlasování, snad proto, že Petr Uhl je známý koncesovaný disident, na což je třeba vzít ohled. Jediná skutečně právní možnost totiž byla zrušení paragrafu 17. Jeden soudce se po rozsudku velmi rozčílil, že to je slovíčkaření, přičemž mu zřejmě uniklo, že jestliže v ústavě stojí, že "nesmí", jak to, že může v zákoně klidně stát "ale může". Následkem svého rozhodnutí ve věci Petr Uhl musí (?) od té doby Ústavní soud vyhovět každé stížnosti proti paragrafu 17, protože jde o precedens, který nelze obejít, tedy aspoň v zemích, kde má ústavní soud a právo nějakou váhu.

Paragraf 17 má však i jiný následek. "Podnikatelé", kteří v rámci bezpřívlastkového kapitalismu kradli jako straky, si mohli pořídit tajně pasy nějakého státu, který nemá žádnou dohodu s ČR o právních otázkách, nebo ještě lépe své vlastní občany nevydává. Když pak jim začne v Čechách hořet půda pod nohama, odcestují do ciziny, kde hladce mohou dokázat, že nejsou českými občany. Není snad tohle důvod, proč třeba pan Krejčíř může dělat dlouhý nos na české orgány z Jižní Afriky?