Česká společnost přišla o výjimečného člověka, kterých bývá bohužel poskrovnu, ale kteří jsou tím, co Písmo označuje „sůl země“.

Na první pohled by se mohlo říci, že 84 let je dlouhý věk. Jak však již pravil kdysi Jan Werich ve své slavné předscéně s Miroslavem Horníčkem, věk je záležitost relativní. Zatímco někteří by už vůbec nemuseli být, u jiných je i 84 let života neskutečně krátkých, protože stále mají co říci. Profesor Jan Sokol patřil do té druhé skupiny, a to jednoznačně.

Jan Sokol

Byl tím, čemu se říká selfmademan, vyučen ve zlatnickém řemesle, nicméně povahou tím, čemu se říká intelektuál. Jistě jej ovlivnil i fakt, že byl zetěm jednoho z největších českých filosofů 20. století Jana Patočky, který byl po podpisu Charty 77 brutálně umučen Státní bezpečností. I on sám Chartu podepsal, takže svůj talent a své schopnosti mohl rozvinout naplno až po pádu komunistického režimu.

Jak sám říkal, cítil nutnost a odpovědnost k nové společnosti, takže se stal poslancem Federálního shromáždění, byl krátce ministrem vlády. V roce 2003 byl protikandidátem Václava Klause v presidentské volbě. Vím, že v historii neplatí kdyby, ale představa, že by v čele státu tehdy stanul křesťanský intelektuál, který by svým přehledem a šarmem usměrňoval společnost zcela jiným způsobem než někteří, kteří si své ego programově pěstují a potřebují za každou cenu hledat nepřítele, je krásná a zůstane v myslích pamětníků jako navždy promarněná příležitost.

Současná doba umožňuje uchovávat vedle knih i natočené přednášky, které jsou volně dostupné na sociálních sítích. Jan Sokol uměl mluvit i o složitých problémech společnosti, o závažných filosofických tématech jazykem, kterému rozuměli i naprostí laici. Člověk, jehož zájmem byla filosofická antropologie, dokázal podat svůj obor – a nejen ten – natolik poutavým způsobem, že pro pořadatele různých setkání byla čest a radost mít jej na listině pozvaných. Profesor Sokol vždy vystupoval velmi skromně a neokázale. Hlavní pořadatel festivalu židovsko-křesťanské kultury Templfest v Ostravě vzpomíná, jak jej v roce 2015 po přednášce zval na večeři do restaurace, ale pan profesor odmítl s tím, že by si raději dal smaženku a pivo v nádražní hospodě, což se nakonec k všeobecné spokojenosti podařilo.

Jan Sokol žil svůj život v pravdě, což sice zní jako laciný výrok, ale dnešní společnost je bohužel nastavena zcela jinak a prožít život tak, abych nikomu vědomě neublížil a vždy a za každých okolností, jež nemusejí být v danou chvíli příznivé, trvat na svém a lacině neuhnout, je poměrně těžké a složité. V době, kdy nejen naše společnost opouští ideje humanismu a směňuje jej za efemérní ekonomické výhody a laciná populistická hesla a kroky, je existence jedinců, jako byl Jan Sokol, zcela zásadní a nezbytná.

O to více je smutné, že on již žádné dílo nenapíše a nic nového nesdělí.

Requiescat in pace, pane profesore.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora