Profesor Jaroslav Brožek je významná osobnost českého umění a školství. Vydal řadu ceněných publikací na téma barva, vycházejících z jeho vlastního vědeckého zkoumání, je spoluautorem učebnic výtvarné výchovy, mapoval regionální kulturu, o níž napsal mnoho článků pro tisk, sám také maloval. Působil jako vysokoškolský učitel na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem s vynucenou přestávkou v období normalizace. Jeho život je důkazem toho, že nic není černobílé, že za všech okolností, i těch nepříznivých, se přihlásí ke slovu barvy a jejich pestrá škála. V tomto roce se i v jeho curriculu sešlo několik osmiček: oslavil 85. narozeniny a připomněl si rok 1968, který jej tolik poznamenal...

Část třetí

Umělecká díla mají moc reflektovat okolní skutečnost a zároveň světu přinášet zprávu o stavu autorovy mysli. Prohlédneme-li si oleje Jaroslava Brožka z Trmic, najdeme na nich zákoutí z městečka a hlavně stromy, o nichž sám říká, že mu byly blízké tím, jak zvláštně pokroucené tvary měly, jak v sobě skrývaly smutek. Hořkost z násilného ukončení tvůrčí práce, jímž vládnoucí strana v roce 1970 “odměnila” neposlušného vysokoškolského pedagoga, vědce a malíře, je zcela pochopitelná. Skončila pro něj jedna etapa života a zůstala otázka, co si počít dál. Komunisté, aniž by si důsledky svého činu uvědomovali, však tímto způsobem darovali Jaroslavu Brožkovi čas a klid. Nesmí nadále vyučovat, nastupuje proto jako písmomalíř v trmickém podniku Repro, ale vyučovat nepřestává, jeho výuka ovšem neprobíhá za zdmi oficiálních institucí. Věnuje se ústeckým amatérským malířům, později potom společně s další “odstavenou kapacitou”, Igorem Zhořem, vede skupinu litvínovských amatérských výtvarníků Kontakt. Jezdí dokonce i dále na kongresy zabývající se problematikou barev, občas inkognito, občas bdělému komunistickému oku unikne a účastní se jako host, občas některý ochotný kolega přednese v zahraničí Brožkův referát, a tak alespoň na dálku udržuje umlčeného teoretika v kontaktu s děním v odborném světě.

Hlavně a především ale využívá vynuceného klidu k soustředěné práci na řadě publikací, které dodnes představují cenný zdroj informací a nechybí ve veřejných, obzvláště školních knihovnách či v knihovničkách začínajících malířů. Musí samozřejmě žádat jiné osoby, aby vystupovaly jako autoři. Někdy své jméno poskytuje manželka Ivana Brožková, například pro “Úvod do výtvarnej teórie farby” (1976) nebo v případě knih “Dobrodružství barvy” (1978), “Barva a obraz” (1980) a také pro kolekci diapozitivů pro 6. ročník ZŠ (1979). V těžkých dobách se poznají charaktery a Jaroslav Brožek měl možnost objevit v některých lidech nebojácné přátele, v jiných potom kariéristy, kteří dokáží využít situace ve svůj prospěch. To byl i případ kolegy, jenž se k publikaci “Jak namalovat krajinu” (1978), ochotně nabídl jako krycí autor, později však si dílo přisvojil a vydával se za autora skutečného. Ještě horší osud postihl knihu “Barva, barva, barva”. Byla zakázána a stažena z výroby. Jiná kniha “Nebojte se barev” se pro změnu těsně před vytištěním ztratila, údajně při posílání podkladů poštou.

Začátkem osmdesátých let může již i Jaroslav Brožek, jinak persona non grata, vystavovat svá díla v neoficiálních výstavních síních. Nejčastěji tvoří krajinomalby, pokračuje také ve svém velkém cyklu geometrických abstrakcí “Soustavný výzkum barevného čtverce”. Zasílá do různých periodik sérii článků “Galerie v terénu”, pojednávající o uměleckých památkách severočeského kraje.

Společenské poměry druhé poloviny osmdesátých let se v souvislosti s Gorbačovovou perestrojkou uvolňují, až dospějí konečně do bodu zlomu, do Sametové revoluce. Předchozí zákazy přestávají platit, řada lidí se vrací na svá původní místa. I Jaroslav Brožek je v roce 1990 rehabilitován a přijat zpět na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Na brněnské univerzitě získává titul PaedDr. a na ústecké univerzitě se stává docentem. V roce 1992 jej tehdejší ministr školství Petr Vopěnka jmenuje profesorem. Může také samozřejmě volně cestovat a účastnit se beze strachu kongresů. Vydává další publikace, např. “Uvedení do práce s barvami” (1995), “Obrazy a barva” (1995), “Glosy k výtvarné výchově” (2001), “Výtvarná výchova a barva” (2004). Jako velký podpůrce regionální kultury se rovněž pouští do kolekce 147 autorských portrétů nazvané “Výtvarné Ústí, kronika výtvarného života v Ústí nad Labem 1918 až 1998” (vydáno v roce 1999), píše i nadále celou řadu článků pro tisk.

Dočká se větších samostatných výstav v oficiálních prostorách, v ústecké Fillově síni (1998), v Regionálním muzeu a galerii v Teplicích (2006) a v prostorné galerii Špejchar v Chomutově (2008).

Na pedagogické fakultě nevychovává jen běžné studenty, získává pro ústeckou univerzitu doktorandské studium v oboru teorie výtvarné výchovy a je mu svěřena velice zodpovědná funkce školitele doktorandů. Jenže přibývající léta ubírají sil, objevují se nemoci a potřeba klidu. Z těchto důvodů ukončuje profesor Brožek v roce 2005 svou činnost na fakultě, nadále však pomáhá doktorandům.

Přes vysoký věk zůstává duševně svěžím, velice vzdělaným člověkem se širokým rozhledem. Má sklon k půvabné jemné sebeironii, která prozrazuje přirozenou vnitřní noblesu. Vyzařuje z něj upřímný zájem o kulturní dění v severních Čechách, o činnost bývalých studentů a nynějších pedagogů. Snaží se je povzbuzovat k další práci. Je vidět, že mu opravdu a nefalšovaně leží na srdci osud kraje, kam jej v padesátých letech jakýsi úředník poslal a kde nakonec zůstal celý svůj život.

Profesora Jaroslava Brožka jsem poznala jako kultivovanou a jen zdánlivě křehkou osobnost. O lidech jeho typu napsal kdysi v Citadele Antoine de Saint-Exupéry: “Mám rád, když člověk ze sebe vydává světlo. Nezajímá mne tloušťka svíce. Měřím její hodnotu jen plamenem.”

(První a druhá část byly v tomto prostoru publikovány ve dvou předchozích dnech)