I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli.
"Tohle že je pes?" uvítal Woodyho. "Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další."
"To je úžasné," špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit.
Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. "S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu," pyšnil se.
"To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot," kontroval jsem chabě.
"Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku," pokračoval chlápek. "Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuji auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest."
"Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil," řekl jsem.
"A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svojí vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!"
Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. "Takový je svět," utěšoval jsem ho. "Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří."
Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje - až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl.
Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl - ví, že se to nedělá.

(psáno pro Respekt)