Jeden z ohlasů k předchozímu textu obdobného názvu připomíná zásadní věc: Kdysi dávno byla jako naprosto věrohodný záznam skutečnosti brána fotografie. Jaký udělala příslušná technologie pokrok, netřeba říkat. Kolik fotomontáží se postaralo o důkladnou deformaci skutečnosti. Jak někdy malá úprava vyrobí velký kus dějin. Vzpomeňme slavnou fotografii Klementa Gottwalda, jak na Staroměstském náměstí v beranici na hlavě sděluje shromážděnému lidu, že „se právě vrátil z Hradu a pan president všechny jeho návrhy přijal“. Na té notoricky známé fotografii je Gottwald zobrazen sám, s papírem v ruce za mikrofonem. Originál fotky, který byl komunistickou propagandou vyretušován, obsahoval ještě tvář tehdejšího předního slovenského bolševika Vladimíra Clementise. Ten však byl v období politických procesů odsouzen pro údajnou vlastizradu a popraven. Za vůdcem proletariátu tedy napříště v čítankách stát nemohl. Kdo z těch, kdo prošli základní školou třeba v 70.-80.letech tehdy tušil, že na fotce chybí Clementis? Předpokládám, že nikdo. Dějiny prostě vypadaly jinak. Malou změnou obrázku.

Mluvíme-li dnes o věrohodnosti zvukového nebo audiovizuálního záznamu něčího konání jako o zaručeném důkazu jeho trestné nebo jinak podezřelé činnosti, poučme se z dějin. Každý zkušený střihač vám za pár minut vyrobí na správném počítači z vašich slabik (včetně nádechů, přízvuků, zajíknutí atd.) úplně jinou větu, kterou jste nikdy nevyslovili. A přece to bude váš hlas, nezpochybnitelně. Podobně, jen technicky o píď komplikovaněji lze naložit se záznamem obrazovým či audiovizuálním. Tak jaký důkaz?

Ostatně – zmínil jsem se předtím o kauze slovenské poslankyně Henzélyové, která byla obviněna na základě nahrávky skryté kamery z korupčního jednání. Nejnovější zprávy z Bratislavy mluví o tom, že i tato nahrávka vznikla sestřihem, tedy její výsledná podoba není použitelná v jakémkoli seriózním vyšetřování.

Debata o skryté kameře, přesněji o paragrafech 158 a 159 novely trestního zákona, ležícího v Poslanecké sněmovně, je tedy v podstatě nesmyslná. A nejen z technických důvodů. Jak velmi přesně napsal do LN (14.11.) Jan Kudrna z katedry ústavního práva na PF UK, potíž není v paragrafech samotných, nýbrž v navazujících pojmech. Dovolím si Jana Kudrnu citovat: „Klíčové je nalezení odpovědi na otázku, zda svou řádnou prací může novinář ohrozit něčí společenskou vážnost. S ohledem na podstatu věci je třeba konstatovat, že ohrožení společenské vážnosti nezpůsobuje osoba, která o protispolečenském jednání informuje, ale sama osoba, která uvedeným způsobem jednala. Jinými slovy, o své společenské vážnosti rozhoduje každý svými činy sám. Společenská vážnost osoby je ohrožena v okamžiku, kdy se tato osoba společensky nepřijatelného chování dopustí, a nikoli v okamžiku, kdy je její jednání odhaleno.“ To by mělo jako odpověď na obavy novinářů z omezení profesních práv a svobod tímto zákonem bohatě stačit. Také by to mohlo být vhodným návodem pro případné příští soudce, kteří budou mít na stole žaloby postižených osob.

Kudrna ale dodává jednu veledůležitou věc: „Je pravdou, že podle navrženého znění může být trestné jednání takového novináře, který připraví reportáž na objednávku. Na práci odpovídající zásadám novinářské etiky však popisované ustanovení aplikovat nelze.“

Chci věřit, že důvod ke křiku vybraných osob a institucí z novinářského prostředí nemá pravý důvod právě v předposlední citované větě.

(Psáno pro server Česká média)