V pražském Letohrádku královny Anny otevřeli výstavu fotografií, která připomíná, že letos na podzim to bude třicet let od Velké listopadové sametové revoluce (dále jen VLSR).

Přes moře slané vody, které mě, spolu s množstvím kilometrů přes západní Evropu, dělí od středoevropské kotliny, může člověk posuzovat jedině to, se dozví z nějakého počtu rukou. Takže přesně a z první ruky vím pouze tolik, že pořadatelé (cizím slovem: kurátoři) poprosili o jejich obrázky značné množství fotografů, a nejen z Prahy. Domluvili se také s fotografy, kteří žijí a pracují v okolních zemích. Převážná většina tvůrců žádosti vyhověla, takže nakonec vznikly výstavy dvě: jedna připomíná zmiňovanou VLSR, a ta druhá je o tom, co se dělo v tu samou dobu za českými humny.

Chtěli, aby jejich výběr sice vyprávěl známý příběh, ale aby ho současně vyprávěl jiným, neotřelým okem.

Pořadateli jsou lidé, které mám rád a jichž si vážím: dr. Daniela Mrázková, mezinárodně uznávaná kritička a teoretička umělecké fotografie, Jaroslav Kučera, muž, který posunul českou reportážní fotografií pevně mezi oblasti výtvarného umění a politiky zároveň, a Dušan Veselý, jeden z nejvynalézavějších a současně nejpečlivějších obrazových redaktorů, jaké jsem měl kdy tu čest poznat.

Jak rozsah celé výstavy, tak jména jejích tří tvůrců mi jsou zárukou, že půjde o zážitek nevšední, a navíc o zážitek, který by si asi neměl nechat ujít žádný Čech. Pamětník proto, aby nezapomínal, a ti mladší proto, aby viděli na vlastní oči, jakkoliv zprostředkovaně očima fotografů a výběrem pořadatelů, že demokracie sice má své chyby, a má jich někdy víc než dost, ale, jak říkával britský státník sir Winston Churchill, žádný lepší způsob vládnutí zatím lidstvo nezná.

K demokracii patří také to, že i ti největší hlupáci mají právo na názor, ba dokonce, pokud nejsou zbaveni občanských práv kvůli nějaké nešťastné duševní poruše, i ti největší hlupáci mají nezadatelné právo volit.

Otázka je, zda k nezadatelným právům patří i sprosté plivání po lidech, kteří se provinili pouze tím, že zastávají jiný názor než ti, kteří po nich plivou.

Vzápětí po otevření výstavy, jehož se účastnil i president České republiky Miloš Zeman, jeden český týdeník ocenil tři zmiňované pořadatele přezdívkou užiteční idioti (to ukradl Vladimíru Leninovi, i když ten to řekl trochu jinak). Jméno toho týdeníku zůstane čtenářům utajeno, protože nevím, proč by ten plátek měl dostávat zadarmo reklamu.

Nejmenovaný list konstatoval se zřetelnou dávkou zadostiučinění, že účast odmítla malá skupinka fotografů. Podle toho, jak to podal autor onoho více méně nactiutrhačného textu, byl to od nich hrdinský čin. Autor ty své hrdiny vyjmenoval. Jistě jen úplnou náhodou se stalo, že jeden jako druhý býval členem kamarily pvniho československého (později českého) polistopadového presidenta.

Zajímavé je, že si autor nedovolil plivat na samotnou výstavu. Plival tedy na účastníky toho všeho.

Že současný president zvítězil v demokratických volbách? Nevadí. Pohrobci toho prvního moc dobře vědí, co je pro národ dobré. A současný president to určitě není.

Zde musím podotknout, že kdybych byl v Čechách a mohl tam volit, Miloš Zeman by můj hlas dostal pouze proto, aby se na Hrad nedostal jeho soupeř ve finále. Ale to je také asi tak všechno.

Jak napsal sám autor textu, president označil jeho redakci za bývalé antichartisty. Nevím proč, ale autor to citoval.

A pak dokázal, že v cizích slovech doslova polyká andělíčky (tomu se nedá říci, že plave): hrdě presidentovi odpovídá, že ano, on je anarchista. Dvakrát, takže to není nemilý překlep. Dalmácie jako decimálka, hodinky jako holínky, obojí se natahuje.