19.3.2024 | Svátek má Josef


KORONAVIRUS: Důsledky iluze bezpečí

28.10.2020

Vláda není chůva, zodpovědné a opatrné chování je na každém z nás

Česká republika čelí další vlně přísných vládních opatření proti covidu-19. Jaký efekt mohou tyto kroky mít? A jaké kroky by bylo správné podniknout?

Za prvé, nikde na světě se neosvědčila plošná uzávěra ekonomiky neboli lockdown. Když se podíváme na deset nejhůře postižených zemí co do počtu mrtvých na milion obyvatel, zjistíme, že všechny přikročily k přísným opatřením. Peru například zavedlo velmi přísný lockdown již od 16. března a stále žádné výsledky: tato země má největší relativní úmrtnost. Také řada jiných zemí má vysokou úmrtnost na covid a zároveň delší dobu provozuje přísný lockdown.

Reagovat rychle a cíleně, nikoli brutálně

Uzavření ekonomiky mohlo mít smysl ještě začátkem března, kdy se počet nakažených vyjadřoval v jednotkách a byla ještě teoretická šance pandemii utlumit hned v zárodku. Koneckonců, Slovákům se to podařilo. Ovšem pouze dočasně: podzimní vlně se již Slovensko ubránit nedokázalo. Naproti tomu, s výhodou časového odstupu, je zřejmé, že švédská strategie lehkých a převážně nepovinných omezení skutečně funguje. Ještě lépe fungovala strategie Tchaj-wanu, který nezaváděl žádná brutální plošná omezení, ale reagoval rychle a cíleně již od 31. prosince 2019.

Za druhé, neexistuje žádný obchod „peníze, nebo život“. Dejme tomu, že plošná uzávěra ekonomiky by snad mohla zachránit nějaké životy, byť tento předpoklad je značně nejistý, viz Latinská Amerika. Vedlejší škody v podobě devastace ekonomiky však budou mít za následek výpadek financování zdravotnictví, tudíž větší ztráty na lidských životech z „obyčejných“ důvodů, zejména srdečních a onkologických onemocnění.

Za třetí, nejistota je pro ekonomiku to nejhorší, co vůbec může být – hned po socialistické revoluci nebo válce. Nejhorším myslitelným scénářem by byly nepravidelně se opakující plošné uzávěry. V takovém prostředí by podnikání neopustil jedině hazardér. Anebo velká korporace, která si umí vyjednat různé podpory, dotace a výjimky.

Za čtvrté, kromě zdravotnického personálu existuje jen jediná skutečně riziková skupina: důchodci. Pokud jarní lockdown přišel českou ekonomiku řádově na stovky miliard korun, proč raději cíleně neinvestovat srovnatelnou částku na ochranu těch nejzranitelnějších?

Za páté – nepopulární názor – šíření nákazy je v první řadě záležitostí odpovědnosti každého občana. Jarní vlna byla úspěšně překonána především proto, že občané brali riziko vážně.

Jednoduše řečeno, báli se. Záběry přeplněných italských nemocnic a liduprázdných ulic světových velkoměst vykonaly své.

Bezstarostné prázdniny

Občané omezovali osobní kontakty, šili si roušky, chovali se disciplinovaně. Vše se změnilo během letních měsíců, kdy zodpovědnost byla vystřídána bezstarostností. Můžeme kritizovat vládu z různých důvodů, zhusta oprávněných, ale za některé věci vláda přece jen nemůže.

K přenosu viru dochází z člověka na člověka a žádná vláda nemůže kontrolovat, zda si myjete ruce a od koho si necháváte prskat do obličeje. Pokud chodíte mezi lidi a máte příznaky, není to vinou premiéra ani kteréhokoli z ministrů. Pokud vyhledáváte bujaré večírky, kde zaručeně dojde k přenosu, vyskytne-li se mezi hosty jediný nakažený, ani za to vláda nemůže. Totéž platí pro celou řadu dalších rizikových situací. Zodpovědnost je čistě vaší osobní záležitostí. Nelze ji na nikoho delegovat. Žádná vláda se nebude chovat zodpovědně za vás.

V zemi, kde je zvykem svalovat vinu za cokoli na vládu (byť mnohdy oprávněně), může pro jednotlivce být těžké přiznat si, že něco pokazil on sám, a nikoli ten odporný (zde si dosaďte jméno svého nejméně oblíbeného politika). Ano, zní to nepopulárně, ale je to tak.

Když se starají jiní, já už nemusím

Přesto, i když velká část občanů nemá ráda vládu, na ni v kritických chvílích spoléhá. Podvědomě nebo snad i vědomě si člověk říká, „když se stará vláda, nemusím se starat já sám“. A jsme u tématu kompenzace rizika.

Kompenzace rizika je ekonomický koncept, který říká zhruba toto: Když úřady zavedou nějaký prostředek pro omezení rizika (což se může týkat dopravy, sportu, zacházení s nebezpečnými látkami, zbraněmi, atd.), lidé se začnou na tento prostředek spoléhat a budou se chovat rizikověji.

Nakonec může dojít k tomu, že počet incidentů (nehod, úrazů, otrav atd.) dosáhne původní výše. Protiriziková opatření vytvoří iluzi bezpečí, která má za následek více rizikového chování.

Ve financích se iluzi bezpečí podařilo vytvořit díky všeobecné (mylné) představě, že nad trhy bdí vševědoucí úřady jako SEC nebo FDIC. Krize roku 2007 ukázala, že žádný úřad nehlídal masivní trh s deriváty založenými na úvěrovém riziku a že ani podvodný Madoffův fond nebyl regulován Komisí pro cenné papíry a burzy.

Nyní čelíme důsledkům iluze bezpečí, která byla vyvolána během léta 2020. Nechme stranou poněkud neproduktivní otázku, kdo za to může. Spíše se všichni chovejme opatrně, buďme individuálně zodpovědní, neboť vláda není chůva, nebude nám stát za zády a radit, co máme dělat. Ostatně, bylo by velmi smutné, kdyby se tak muselo dít.

LN, 26.10.2020

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.

Robot Investment Calculator