I když jde z počátku o určitou kritiku Ala Gora, kterého několikráte nachytal na švestkách, zaujal v dalších částech knihy postoj, který mu asi mnoho přízně některých „odborníků“ nepřinese. Souhlasí totiž s tím, že ve 20. století docházelo k výraznějším klimatickým změnám, jejichž trend i nadále pokračuje. Souhlasí i s tím, že dochází ke globálnímu oteplování (i když jeho projevy jsou v různých místech zeměkoule poněkud odlišné), že odhad IPCC z roku 2007 o nárůstu 2,6 °C za století není nesprávný, a i s tím, že snížením emisí CO2 můžeme růst teploty zpomalit a že je dobré emise CO2 snižovat.

Ztotožnil se dokonce s názorem Ala Gora, že debata o změnách klimatu je diskusí o našem generačním poslání. S čím však zásadně nesouhlasí, je způsob, jakým se tato diskuse vede, ať již z té či oné strany. Podle Lomborga jsou klimatické změny problémem, rozhodně však ne koncem světa. A je na nás, jak se s nimi vyrovnáme. Proti změnám klimatu a jejich důsledkům bychom měli něco dělat, musíme však zůstat zcela realističtí. Musíme přestat křičet a vrátit se k rozumnému dialogu a k věcným řešením.

Emise CO2 by podle něho měly být zdaněny na ekonomicky přiměřené úrovni cca 2 USD/t s postupným zvyšováním na max. 14 USD/t . I když efekt tohoto opatření nebude závratný, lze očekávat snížení emisí o cca 5% a snížení teploty o 0,1 °C.

Za katastrofální považuje, že investice do výzkumu i vývoje obnovitelných zdrojů a energetické efektivnosti jsou nyní nejnižší za posledních 25 let a že tyto investice jsou převážně hrazeny z veřejných zdrojů. Navrhuje, aby se všechny země zavázaly vynakládat 0,05 % HDP na výzkum a vývoj bezemisních energetických technologií, včetně využití obnovitelných zdrojů, jaderné energie, jaderné fúze, ukládání uhlíku, případně dalších možností. Upozorňuje i na to, že podobně jako tomu bylo u kosmického výzkumu, mohou tyto investice přinést řadu neočekávaných vedlejších pozitivních efektů.

Ukazuje ovšem, že jde nejen o energetický a ekonomický problém, ale především o problém politický. Je totiž řada dílčích problémů, které by se daly jednoduše vyřešit politickým rozhodnutím, například větším omezením maximální rychlostí a výkonů automobilů, které by přineslo nejen snížení emisí, ale i vedlejší, avšak významné efekty. To však pokládá za velmi málo průchodné, protože proti tomu se postaví mocné zainteresované lobby.

Nepokládá také za dobré, aby proti všem negativním změnám, vyvolaným zvyšováním teploty, bylo bojováno jen tím, že se budeme snažit toto zvyšování teploty zpomalovat. Je totiž řada možností, jak proti nim bojovat ekonomicky výhodnějším způsobem. Tak například nebezpečí zvyšování počtu nemocných na subtropické a tropické choroby lze eliminovat jejich prevencí, proti záplavám lze bojovat zvyšováním hrází a výstavbou přehrad, apod.

Zásadním rozhodnutím ovšem je, jakou cestu pro společnost si zvolíme – zda se jednostranně zaměříme na ekonomiku nebo na životní prostředí, na svět s vyšším nebo naopak nižším růstem – to nakonec určí, zda na tom budou příští generace mnohem lépe nebo mnohem hůře. Musíme být schopni se příštím generacím podívat přímo do očí s tím, že jsme dělali jen to, co je skutečně dobré.

V posledních desetiletích se z druhu homo sapiens oddělily dva specifické poddruhy, a to homo sapiens ekologistust (ekologisté) a homo sapiens ekonomistus (ekonomisté). Tyto poddruhy se vyznačují vlastní specifickou ideologií a jejich netolerantnost přechází až do militantnosti.

Ekologisté pokládají celý vesmír za nedotknutelný a zbožnili každou jeho část (kromě člověka). Na oltář vyzdvihli hovnivála. Ekonomisté pokládají celý vesmír pouze za objekt kšeftování a zbožnili trh. Na oltář vyzdvihli zlaté tele.

Oba tyto poddruhy přesvědčují ostatní, že jenom oni mají pravdu, že chtějí jen dobro pro všechny a že když ostatní nevyslechnou jejich proroctví, tak propadnou apokalyptické zkáze. Jakékoliv přesvědčování věcnými argumenty je zcela zbytečné, protože koho bozi chtějí zničit, tak ho ranní slepotou a hluchotou. A pokud dojde ke střetu ekologistů s ekonomisty, tak žádná zbraň není ani pro jednu stranu špatná.

Proto je nutno všechny aktivity ekologistů i ekonomistů brát s určitým nadhledem, protože v jejich často jednostranných názorech může být dosti racionálna. A Lomborg, který není ani ekologista, ani ekonomista, ukazuje jak.

Je třeba skutečně zchladit hlavy, a to i u nás. Namísto toho, aby se vedly neužitečné debaty o tom, co kdo kdy řekl a co je nebo není někde psáno, bychom se měli soustředit na to, co my uděláme pro to, aby důsledky klimatických změn měly na ČR co nejmenší nepříznivý dopad. Již studia IIASA v osmdesátých letech prokázaly, že pro ČR bude kritickým faktorem voda a kritickou oblastí jižní Morava. Víme tedy dosti dlouho o tom, že bychom měli něco dělat. Co jsme však udělali?

Mimochodem: Ve více než 800 citacích jsem nenašel jméno Klaus Václav. Patrně i proto, že publikace je zaměřena na fakta a věcné problémy a že globální oteplování není „fikce“, ale objektivní realita.