KNIHA: Špatné a ještě lepší zprávy
Mimochodem, The Bad News Bible je první ze série Blundyové knih, v níž hlavní postavu hraje novinářka jménem Faith Zanetti. V originále vyšla kniha v roce 2004. Druhá vyšla o rok později pod názvem Faith Without Doubt a následovala ji další rok Neat Vodka.
V jádru jsou Špatné a ještě lepší zprávy dobrý thriller z prostředí intifádou postižené Palestiny a z míst frontové linie rozdělující muslimský a židovský Jeruzalém. Příběh válečné dopisovatelky, která se dostane na stopu pedofilnímu gangu, jehož hlavou je izraelský generál a jedním z pachatelů dokonce i editor dotyčných novin, je napínavý od prvních až do posledních stránek. Angloamerická akční škola Toma Clancyho, Johna Grishama či Roberta Ludluma má v Blundyové důstojnou pokračovatelku. Román se čte jako filmový scénář: odsýpá, překvapuje i baví. Humoru, často dosti břitkého, ale jen málokdy nuceně chtěného, je tu opravdu dost, i když je převážně sarkastický a černý. To patří k žánru. Pro příznivce tohoto typu literatury by tato pochvalná reference zde mohla skončit.
Protože však autorka románem sledovala ještě více, totiž účtování s vlastní novinářskou profesí, stojí za to číst knížku i pozorněji. Je zřejmé, že Blundyová nechová o svém cechu žádné iluze. Místo dlouhých výkladů uveďme raději dva citáty, z nichž je zřejmé, jak vidí Blundyová očima své románové hrdinky mediální svět, který je přes neprůstřelné sklo televizní obrazovky a papír potištěný papír deníků tak atraktivní – a tak neskutečný:
„Napsal knihu, která se jmenovala nějak jako ,Byl jsem ve spoustě válek´, ve které popisuje, jak se vyhýbal tiskovým konferencím, aby získal nějaké ty ,opravdovější´ zkušenosti, což znamená, že se potloukal po márnicích. Je plná vět začínajících: ,Jak jsem tak stál na vrcholku hory a pozoroval okolní zkázu…´ atd. Člověk by si to dokázal vycucat z prstu. Jazyk je strašně mužný a prošpikovaný vojenskými frázemi jako ,rychlý přesun´a ,masivní ofenzíva´. Přesto nemůžete než obdivovat upřímnost, s jakou o sobě napsal knihu, a to, jaký si myslí, že je frajer. Dělá to většina zahraničních zpravodajů, ale obvykle předstírají, že to tak není, a zvolí titul jako ,Kam kráčíš, Rusko?´“.
Tak popisuje Blundyová ješitného reportéra, který si doma hraje na hrdinu, zatímco v ,terénu´ píše leda o tom, co vidí z okna hotelu.
A takhle reflektuje samu povahu té práce:
„Moje práce je, aspoň myslím, popisovat, co vidím, ale nemůžu se tvářit, že je to objektivní. I samotné viděné podléhá předsudkům, jako když si kameraman vybírá záběr. Potom redaktor vybírá z toho, co předvybral kameraman, a produkční z toho, co zbylo, načež vedoucí vydání rozhodne, jestli to vůbec půjde do vysílání, nebo ne. Víceméně podle nálady. Z toho plyne, že hrůza a hnus jsou minimalizovány na úroveň, kdy vypadají jako podvrh. ,Tady jsou záběry toho, co se stalo, ovšem nejsou to tak úplně záběry toho, co se stalo, protože jsme usoudili, že jsou pro vás moc drastické, takže odvysíláme záběry ze scény těsně předtím a těsně po tom, co se ty hrůzy staly.´“
Kniha Anny Blundyové je užitečná pro poznání podstaty žurnalistiky a částečně i politiky. Jen je škoda, že si překladatel nedal větší práci s reáliemi. Zejména, když se mluví o Rusku. Jinak by mu těžko mohl z (té) Rjazaně vzniknout (ten) Rjazan. Nebo otrocky přeložená věta „je to deset minut jízdy z Běloruskij Vokzal do Kremlu“, by asi lépe vypadala v provedení „je to deset minut jízdy z Běloruského nádraží do Kremlu“. Jenže překladatel (Tomáš Jeník) asi nikdy nebyl v Rusku.
Kdyby ale všechny česky vydávané knihy měly jen takto malý počet vad, jako kniha Špatné a ještě lepší zprávy, byla by to opravdu dobrá zpráva.
(Psáno pro Česká média)
