Patří neodmyslitelně k legendám Pražského jara 1968 a po 40 letech ho slyšíme znovu - bohužel už jen z nahrávek na CD s autentickými rozhovory v prvních hodinách okupace naší země 21. srpna. Rozhlasový komentátor Sláva Volný (1928 – 1987) se už svobodného Československa nedožil. Ale do posledních dnů svého života v emigraci posiloval své posluchače nadějí, že všichni ti věrolomní okupanti a jejich domácí přisluhovači musí definitivně odejít - spolu s nimi i jejich neživotaschopná komunistická ideologie spojená s despotismem, tyranií, pronásledováním a devastací lidských hodnot.

Vyznával se nám už na vlnách Svobodné Evropy, a s odstupem několika desítek let (zejména ve svém týdenním pořadu 1977 – 1979) nezastíral své členství v KSČ, příliš věrně dokázal na svém příkladu vylíčit nejprve éru budování socialismu - v jeho případě na českých vesnicích a v tehdejších zkolektivizovaných podnicích, marasmus padesátých let, prožitá životní dramata osobní i společenská – později už jako rozhlasový redaktor s pověstnou erudicí. Sepsal své vzpomínky bouřliváka, pijáka, záletníka, elegána, bonvivána, nezatíženého komplexem intelektuála, posedlého psaním a mikrofonem, enfant terrible pražského rozhlasu, horoucně milujícího svou zemi, po které – byť obklopen hvězdami českého novinářství a přáteli v emigraci – nepřestal smutně toužit.

Nazval je „Kvadratura času, aneb Jak jsem doklopýtal do srpna 68“, teprve nyní v roce 2008 je vydalo nakladatelství Práh (296 stran + 14 nahrávek zmíněného CD). V předmluvě kolega Martin Štěpánek hovoří o jeho spontánních textech, které se řítily éterem silou torpédoborce, byly však ve své podstatě velice jednoduché, ale totálně strhující. „Slávu lidé milovali nikoliv pro jeho politologické rozklady a politické analýzy, nýbrž právě pro jeho prostotu a zápal, s jakým bušil do komunistické sběře a do poměrů v okupované vlasti...“ A druhý jeho emigrantský kolega Milan Schulz vysvětluje, jak Sláva Volný se vehementně bránil všem označením za komunistu, bolševika, svazáka s odvoláním na své nové životní kapitoly. Což znamenalo i právo na to „aby byl pak přijímán bez předem vypáleného znamení, nepředpojatě...“ Přesto mu z různých stran občas někdo předhazoval jeho pochybnou minulost a ta nálepka na něm trčí i po smrti, říká epilog.

Pozoruhodné jsou Volného vzpomínky na léta jeho novinářských začátků částečného politického tání naší společnosti, kdy působil v odborářském tisku nebo v časopisu Lidová kontrola, kde měl možnost poznat se s Josefem Smrkovským, anebo Volného charakteristiky soudruhů i vysoce postavených, kteří nedokázali překročit svůj stín či svou schizofrenii zakrývali někdy opatrnými, jindy siláckými projevy. V knize je mnoho jmen dosud žijících osob, otřesné je svědectví o Zdeňku Číhalovi, náčelníku správy vojenských soudů, prvním náměstku ministra spravedlnosti v měsících Pražského jara. Naproti tomu jsou zde epizody o Pavlu Minaříkovi, novinářském šmoku, který se vydržel sedm let maskovat v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, když se mu ji nepodařilo vyhodit do povětří. Po nich se vrátil ještě v době normalizace v hodnosti kapitána československé rozvědky, div ne hrdina, přitom kariéristický mustršpión, jehož nedokáže dostat za mříže ani současná svobodná, demokratická justice.

Byl to Anastáz Opasek, bohatýr křesťanské velkorysosti, který trpěl v nejhorších komunistických káznicích, o němž Milan Schulz napsal v doslovu ke knize: „Běžel mi mráz po zádech, když Otec opat souhlasil s tím, že pohřbí Slávu Volného. Suverénním gestem zahanbil všechny, jejichž nenávist jde až za hrob. A mocně povzbudil ty, kteří doufají v obrodu lidského citu a rozumu.“

Čteme-li dneska Tvoji knihu, milý kolego Slávo Volný, tam kdesi v žurnalistickém nebi poblíž českých novinářských velikánů, zjišťujeme, že jsme bohužel zdaleka ještě nevystřízlivěli.

12. srpna 2008