Kdysi, za československé federace, se vyprávíval vtip, co že byla 2. světová válka: zcela nepodstatná epizoda v rámci Slovenského národního povstání. Parodoval se tím fakt, jak gigantické, až monstrózní bývaly každoroční oslavy SNP. A zároveň se tím i mezi řádky lehce zpřítomňoval jakýsi český komplex, že v protektorátu srovnatelné protifašistické vystoupení nenastalo. Což je koneckonců fakt, abychom byli spravedliví, plynoucí i z řady objektivních rozdílů mezi přímo okupovaným územím a loutkovým Slovenským štátem pod vedením ľuďáků. Posléze pro její kombinování katolicismu s ultrapravicovými myšlenkami výsměšně nazývaném „Farská republika“.

To je ale minulost, takzvané soudobé dějiny, které však dnes zajímají až nebezpečné málo lidí, již se přitom chtějí nazývat občany. Je to minulost – stejně jako kdysi, po převratu roku 1989, protiústavně rozdělené Československo, na jehož rozbití se svými slovy, skutky i penězi podílel navrátivší se postfašistický exil. Ľudácká emigrace, jejíž představitelé na polistopadových veřejných akcích plačtivými hlasy vyprávěli, že pro křiklavé válečné zločiny popravený prezident a farář Jozef Tiso byl „svatý muž“. Případně rovnou horlili (v tom mají dodnes v zemi pod Tatrami hrdé následovníky), že Slovenské národní povstání nebylo než „židobolševická vzpoura“. Čímž, jen tak mimochodem, absurdně známkovali také západní členy Protifašistické koalice, neboť ti, jak dobře známo, povstalcům také pomáhali.

Jenže už ani tohle si dnes pomalu nikdo nepamatuje, případně pamatovat nechce. Vždyť schválně, kdo si u nás v ČR minulý týden uvědomil, že je samotné výročí SNP? Ani ve veřejnoprávních médiích, která se ráda chlubí nesmyslnou sebereklamou „slyšeli jste vše podstatné“, nic nebylo. Všechno zastínil Afghánistán, covid-19, a aby se neřeklo, tak pár tradičních ideologických výkladů invaze „bratrských vojsk“ roku 1968. Přitom zapomínané povstání logicky náleží též k naší dějinné paměti a identitě. Nejenom proto, že se ho tisíce českých vlastenců přímo účastnily nebo jej v různých podobách podporovaly z protektorátu, přičemž mnozí kvůli tomu ztratili život.

Jejich vojna proti temné ideologii a za obnovení Československa bývala vždy jistým lakmusovým papírkem politického myšlení. Třeba během „zlatých šedesátých“, při zápasu o uvolnění komunistického režimu, se funkcionáři KSČ přeli o to, mohou-li být – a v jaké podobě – publikovány memoáry na SNP z pera Gustava Husáka, jenž byl v 50. letech odsouzen na doživotí. Publikování jeho vzpomínek bylo vlastně skrytým střetem, nakolik se bývalý politický vězeň vrátí na mocenské výsluní.

Dnešní politický rozměr připomínek doby zase nesou pozoruhodná fakta, že Ministerstvo kultury SR poprvé nedalo na oficiální oslavy ani groš, přesněji řečeno cent. Nicméně čelní představitelé bratrského státu, kde se mluví o SNP jako o nejsvětlejším momentu národních dějin, neváhali přispěchat do bývalého hlavního města povstání, Banské Bystrice, a pronášet poradci dobře napsané výroční projevy. Na což prý někteří přihlížející reagovali blouznivým antivakcinačním pískotem, jelikož proticovidová opatření rádi přirovnávají k fašismu…

Ve zmíněných šedesátkách se nejen v Československu, leč všude po světě nosilo, aby na čele státních orgánů stáli lidé přímo zapojení do protihitlerovského boje. Ať již šlo o tak odlišné persony ČSSR, jakými byli Dubček či zmíněný Husák, anebo ve světě sovětský Chruščov, francouzský de Gaulle, vietnamský Ho Či Min či americký J. F. Kennedy. Dnes je situace pochopitelně diametrálně odlišná, vývoj kráčí přirozenými cestami dál. Ovšem platí stará moudrost, že jakmile umírají poslední přímí účastníci poslední války, jejich potomci by se měli začít bát. Anebo, raději dodejme, vážně přemýšlet.

Obdobný text publikoval Deník(.cz)