Skončím s psaním tohoto sloupku. Ne, počkejte, myslím to naprosto vážně. Samozřejmě ne hned. Cítím určitou zodpovědnost a chápu, že tu po mně zůstane místo, které nebude jednoduché zaplnit. Takže se pojďme domluvit, že si někdy koncem roku 2011 na tohle téma znovu sedneme a popřemýšlíme, kdo by mě mohl nahradit.

Máte pocit, že jsem se zbláznil? Já taky, to když jsem zaznamenal novinové články o změnách ve vedení Národní galerie. "Milan Knížák končí v čele NG," zněly titulky, zatímco samotná zpráva byla o tom, že sám Knížák si plánuje svůj odchod někdy ke konci roku 2011. Titulek tedy měl správně znít: "Knížák chce řídit Národní galerii ještě další dva roky."

Šikovná fintička, zvlášť když se ukázalo, že současný ministr měl zálusk Knížáka vystřídat ještě během svého úřadování, tedy v následujících několik měsících. Ale nepovede se mu to, stejně jako jeho minimálně dvěma předchůdcům. A jestliže minulý pracovní týden začal zprávou o Knížákově odchodu, tak si nezpomeňme všimnout, že skončil zmínkou o jeho přáteském poklábosení v restauraci s prezidentem Václavem Klausem. Ba ne, nenechme se mýlit, Milana Knížáka z jeho současné židle hned tak někdo nedostane.

Je mužem pozoruhodných názorů i osudu. Komentátoři mohou stokrát jedovatě poznamenávat, že je jedním z posledním reliktů klausovsko-zemanovské opoziční smlouvy, ale faktem je, že se ve své funkci zabetonoval i na spousty let dopředu. A že si ji dokázal udržet, aniž slevil ze své extravagance, extrémismu a arogance. Milan Knížák je doslova antitezí ke stereotypu úspěšného státního úředníka či šéfa veřejné isntuce. Jeho nezničitelnost je společenským, ba možná i přírodním úkazem.

A má smysl pro humor, takže se po vzoru jednoho starého židovského příběhu rozhodl uspořádat vlastní pohřeb ještě za svého života. A tak jsme celý minulý týden mohli číst hodnocení, analýzy i názory jeho působení ve funkci ... a on v ní přitom bude ještě další dva roky. Minimálně.

Vsadím se, že určitě déle, než já budu psát tenhle sloupek.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.

Miloš