Uplynul týden a pořád nevíme, zda se někdo přihlásil o výhru dvou a půl miliard z loterijní hry Eurojackpot. Zatím se přihlásili lidé, že jim tiket sežral pes anebo že ho ztratili a že to jsou oni, kdo vyhrál, a ať jim tedy výhru zaplatí. Jakpak asi zraje takový nápad, přihlásit se o dvě a půl miliardy?

„Mámo, to je ale pech,“ láteří pan Pišišvor. „Sázím co týden a zrovna kdy se má vyhrávat, zapomenu vsadit.“

„Jen kliduj,“ odpovídá manželka. „Kde je psáno, že bys vsadil 12, 14, 18, 38, 46 a devítku a desítku.“

„Co to plácáš? Proč bych měl zrovna tohle vsadit?“

„No protože zrovna tahle čísla úplně náhodou vyhrála.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Jednoduše.“ Klid, s jakým žena vysvětluje muži docela jednoduchou věc, svědčí o letitém tréninku. „Píšou to v novinách.“

„Kde?“

„Tady,“ přistrčí mu před oči výtisk bulváru. Pan Pišišvor nevěřícně čte.

„To jsou ta čísla?“

„Jasně.“

„Ale to je skoro jako vyplněný tiket!“ jásá. „To jsou ta čísla! Já znám ta čísla! To je důkaz! Oni mi to musí vyplatit a když ne, dám je k soudu a poženu to vejš, až do Štrasburku!“

Tak nějak to pravděpodobně bylo v různých obměnách. Zatímco čekáme na další posun ve vývoji dramatu, můžeme si číst názory expertů i neexpertů.

Obecně se shodují, že vyhrát dvě a půl miliardy je neštěstí. Tuším, že na tom něco bude pravdy. Vyhrál jsem jen jednou, padesát korun na los československé loterie. Koupil jsem si ho v Rumburku napůl s kamarádem Michalem. Číslo vyhrálo pajcku, nejmenší možnou výhru. Telefonoval jsem to kamarádovi, ale než jsem stačil výhru vybrat, los jsem ztratil. Když uvážím investici pětikoruny a ztráty pětadvacet kaček zaplacených ze svého, je to ztráta vůči investici šestinásobná.

Vraťme se však k našemu (něčímu) losu s dvouapůlmiliardovou výhrou. Scénářů je mnoho. Kdybych si byl los koupil já a vyplnil ho a podal, byl by scénář vcelku jednoduchý a už naznačeno, jaký asi. Někam bych ho založil. Prohledával bych byt, zkoumal všechna místa, kam by se dal los strčit a že takových míst je v bytě habaděj. Pozval bych kamaráda Jiřího, aby mi pomohl los najít. Čerstvé oči lépe vidí. Podezíral bych naše pejsky Gari a Noru a šťoural se v jejich trusu, zdali neobjevím zbytky papíru. A hlavně, zapomněl bych, jaká čísla jsem vsadil. Co když to bylo dvanáct, čtrnáct a tak dále? Třeba nebylo a já tu šaškuju naprosto zbytečně. Určitě jsme nevyhráli, ujišťoval bych se a pak by v temnotě mysli zasvítí ohnivý nápis A CO KDYBY?

Žena by se dozvěděla o výhře a jen tak žertem by se ptala, jestli jsme nevyhráli.

„Ne, kdepak. Trefa vedle, jako vždycky.“

„Díval ses pečlivě?“ I ona má letitý trénink.

„Za koho mě máš!“

„No právě,“ odtušila by. „Ukaž. Já se podívám pořádně.“

Píšu, čtu to po sobě a tmí se mi před očima.

Ba ne, netmí, to jenom lžu v zájmu pointy.

Já moc dobře vím, proč si nekupuju losy.

LN, 25.5.2015