Výročí Listopadu. A nikdo nechce vidět a slyšet, že v téhle nešťastné zemi se pětadvacet let po Listopadu už vůbec nic nevyrábí. Že existuje jenom obchod, směna, ale žádná vlastní produkce. A že tomu bývalo úplně jinak.

Noviny mívaly kdysi nařízeno informovat především o dění v našich závodech. Denně jsme mohli čist, v rozhlase slyšet a v televizi vidět, jak vypadá socialistické soutěžení na pracovištích našich závodů, jaké vznikají nové socialistické závazky, nové brigády socialistické práce nebo kolektivy, které teprve o tento hrdý titul soutěží. A tak jsme denně četli, slyšeli nebo viděli, co se děje v Kaučuku Kralupy, v OP Prostějov, v Tesle Rožnov, v Jitoně Soběslav, v Závodech V. I. Lenina v Plzni, v ZVVZ Milevsko, v Závodech československo-sovětského přátelství v Litvínově, v Okule Nýrsko, ve Spolaně Neratovice nebo v Lustrech Kamenický Šenov. Jak mapu republiky jsme měli denně na očích mapu našeho průmyslu, který vyráběl. Dneska už nic takového nečteme, neslyšíme a nevidíme. Akorát snad občas něco o mladoboleslavské automobilce, patrně jediném závodě u nás, který vyrábí, jenomže ten je zas v rukou Němců. Kde tedy berou statistici údaje o našem průmyslu, když žádný neexistuje?

I když, možná, se někde něco malinko vyrábí. Jedna holčina, bývalá spolužákyně naší dcery, studuje na nějaké novinářské škole a byla v jakési redakci na praxi. Nabízela tam svému vedoucímu, že by napsala o továrničce ve městě, kam jezdí za babičkou. V té továrně pracuje asi šedesát lidí a mají ohromný úspěch, většinu vyvážejí a pořád musí rozšiřovat výrobu. Vedoucí oné budoucí novinářce řekl, že když má ta továrna takové úspěchy, tak ať si dá do jejich novin inzerát. „Takže vy o nich psát nebudete?“ ptala se. „Ale samozřejmě budeme,“ sliboval pan vedoucí redaktor, „jen co jim někdo v noci zavraždí vrátného, tak to o nich pak napíšeme všichni. To se nejspíš dostanou i do televize.“

Takže ono se možná u nás někde něco malinko přece jenom vyrábí. Jenomže o tom asi nevíme.