Před očima mám plakát z doby těsně po převratu. Symbolicky vyjadřoval naši snahu „zpět na Západ“. Ten Západ, to byla jakási pevnina vysoko nad naší úrovní a na ni vedl žebřík a bylo na nás, abychom se po žebříku dostali nahoru. Byl to Západ reprezentovaný osobnostmi, jako byli Helmut Kohl, Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová. Obyvatelstvo se dělilo na muže a ženy, žactvo chodilo do škol, aby se něco naučilo, a knihy ještě nesloužily jako palivo. Od té doby se změnilo skoro všechno. Politické velikány nahradili nýmandi a ten plakát z roku devadesát by dnes sotva kdo chápal: proč na Západ po žebříku?

Nová doba přinesla mnoho zajímavých fenoménů a konceptů. Nejvíc mě zajímá dosud mlhavá představa jakési obnovy někdejší podunajské monarchie. Byla by jistě bez monarchy, avšak geograficky by mohla být obdobná. Asi by do ní nepatřilo Polsko, to je přece jen specifická regionální mocnost, ta si vystačí sama. Ale blok v sestavě Česko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko dává v mnoha ohledech smysl. Čtu stále častěji, že střední Evropa by mohla být dědic Západu, že by dokázala uchovat jeho odkaz, jeho svobodomyslného ducha. Sebevražda Západu se přinejmenším u nás nekoná. Jistě, i u nás jsou přičinliví pracovníčci, kteří pilčičkami řežou větev, na níž všichni sedíme, ale není to hlavní proud.

Jistě, myšlenka Nového Západu je pořád ještě fantasmagorická a sázkové kanceláře neotevřely sázku na uskutečnění. Osobně je mi sympatická z mnoha důvodů, už proto, že můj pradědeček měl titul tajného císařského rady a od dědečka vím, jaké nešvary za Rakouska nebejvaly. Laskám se s tou myšlenkou, držím jí palce. Jsem v pozici člověka, který vidí cosi v trávníku a neví, jestli je to semínko, nebo vyplivnutá žvejkačka, takže zatím čeká, jestli to vzklíčí. Kladu si otázku – jak poznám, že to není vyplivnutá žvejkačka, že je to zárodek budoucího stromu?

Nejspolehlivější ukazatel kulturního úspěchu je hlasování nohama. Po většinu doby mého života lidé z mé země utíkali na Západ. Kolik jich jenom odešlo do Německa! Tak si říkám, kdy začnou lidé emigrovat sem, do střední Evropy. Když čtu, co se děje na amerických univerzitách, říkám si: ve třicátých létech utíkali lidé z německých univerzit do Ameriky. Kdy vznikne první svobodná americká univerzita na středoevropské půdě?

Emigrace není žádná legrace. Je to zásek do života a málokdo ho přečká bez jakýchkoli trvalých následků. Musí k tomu vést sakra silné důvody. Ty zřejmě ještě nenastaly. Ptal jsem se onehdy kamaráda, odešel do Ameriky koncem sedmdesátek, jak to vidí. „Na emigraci to ještě není,“ ujišťoval mě telefonicky ze svého domku v Pensylvánii. To úsloví „ještě není“ je zlověstné. Pokud se změní na „už je“, dojde ke změně směru provozu na žebříku. I takové zvraty v historii nastávají.

LN, 13.9.2021